Extraokulární vidění: Jak vidět se zavřenýma očima a proč je to lakmusový papírek našich emocí? V rozhovoru s dulou a lektorkou extraokulárního vidění (dále EOV) Annou Kekelákovou jsme si povídali o tom, co EOV je a není, co jeho prostřednictvím lze dokázat a že se jedná de facto o způsob, kterým rozšiřujeme svoje vědomí. Tady je přepis části rozhovoru, kterou lze slyšet na Spotify, Apple Podcasts a YouTube. Celá verze rozhovoru je pak na našem HeroHero.co/prostornau.

Abychom přešly rovnou k věci – dnešní téma bude pro někoho možná překvapivé a možná si řeknete: „Jak je to vlastně možné?“ Naším tématem je totiž extraokulární vidění. Jako hosta, se kterým si budeme o tomto krásném tématu povídat, jsem si dnes pozvala lektorku extraokulárního vidění a dulu, Annu Kekelákovou. Aničko, ahoj!

Ahoj, Lubi. Děkuju za pozvání.

Já děkuju, že jsi přišla. Na úvod tak na rozjezd – jak se dneska máš a jak se cítíš?

Mám se výborně, dala jsem si tady výborné kafe a je to tady moc hezké. Takže cítím se dobře, malinko nervózně, ale věřím, že to za chvíli opadne.

Já bych možná na úvod zopakovala před mikrofonem to, co jsme si řekly mimo záznam. Anička je člověk, který je podle mě úplně na správném místě ve své profesi. Znáte takový ten pocit, že se u někoho cítíte uvolněně a v bezpečí? Tak to je přesně Aniččin případ. Věřím tomu, že právě u takové profese, jako je lektorování extraokulárního vidění, člověk tuto formu soft skillu opravdu potřebuje. Na úvod bych se tě chtěla zeptat – co to extraokulární vidění vůbec je? Zkus to vysvětlit takovým způsobem, aby to pochopili i diváci a posluchači, kteří o tom slyší poprvé.

Extraokulární vidění je schopnost vidět se zavřenýma nebo zakrytýma očima. Používáme k tomu tyhle masky, které jsem tady přinesla ukázat. Na téhle jedné je napsané VEO, neboli Visión Extra Ocular, což je přímo z Mexika od Noa Esperona, který je vlastně tvůrcem této metodiky. A někdy používáme i tyhle druhé masky.

Pro posluchače na Spotify – jsou to takové černé, tmavé masky. Když si je nasadíte, tak opravdu nevidíte vůbec nic.

Ano, zkoušela sis ji před chvílí. Sama můžeš potvrdit, že přes ni nic nevidíš.

No, zatím ne. (smích)

Kdybys postupně procházela kurzem extraokulárního vidění, tak by se ti právě ta schopnost vidět i skrze tuto masku otevřela.

Jak jsem ti říkala, když jsem si před rozhovorem tu masku vyzkoušela, moje reakce byla: „Jak je to možné?“ Když jsem si ji nasadila, tak opravdu doléhala tak pevně, že když jsem se rozhlížela, světlo nikde neprosakovalo. Ale když jsem se podívala přímo před sebe, měla jsem pocit, že se tam jakoby nějaké světlo dostává. Byl to opravdu velmi zvláštní pocit.

Ano, dát si tu masku úplně poprvé je zajímavý pocit, je to tak. Já bych k tomu chtěla říct ještě jednu věc. Ono se to sice jmenuje kurz extraokulárního vidění, ale pro mě je samotné vidění – ta schopnost vidět přes masku – spíš druhotná. Někdy se to pojmenovává i jako jakási rodinná terapie nebo práce s rodinou. Není to jenom o tom jednom dítěti (máme kurzy pro děti, dospívající i pro dospělé).

Pro mě to, jestli dítě vidí, nebo ne, je znakem toho, jak moc má v sobě třeba nějakých traumat nebo emočního zatížení. Je to takový lakmusový papírek. Vždycky říkám, že to ukazuje, jak moc je potřeba se ještě na některé věci podívat, uvolnit je a odhodit ve smyslu té vnitřní práce. O tom se asi budeme teď bavit více.

Abych přiblížila, jak ten kurz vlastně funguje: je to 10 lekcí. Ideální je, aby od sebe byly každá lekce třeba jednou za týden – ne déle než 14 dní, ale zase ne méně než 4 dny. Funguje to tak, že když to vezmu na příkladu kurzu pro děti, pracuji hodinu s dítětem v režimu 1 na 1. Je to individuální lekce. První půlhodina lekce je taková pracovní a druhá je hravá, kde se věnujeme právě rozvíjení té schopnosti extraokulárního vidění.

Už jenom to, že si nasadíš masku – to, co jsi zažila před chvílí – eliminuje 70 % vjemů. Najednou ten zrak není, tím pádem se účastník kurzu (ať už dítě, nebo dospělý) dostane mnohem rychleji do hladiny alfa. To je meditativní stav. Při nějakých hlubších meditacích se dostáváme ještě hlouběji, ale my pracujeme v této alfě. Takže dítě už jenom tím, že si masku na začátku nasadí a má ji celou hodinu, udělá velkou práci v tom, že se dostane mnohem rychleji do meditace. Zároveň je to pro děti, takže je to fakt jemné. Nemusí se nikdo bát, že bychom se nořili úplně hluboko do nějakých těžkých věcí.

Nejprve je tam jedno očisťující cvičení. Představujeme si takový vír, který nám z těla odnáší to, co tam nepotřebujeme – třeba špatné zážitky nebo limitující přesvědčení, které dítě může mít. A potom v druhé části pracujeme s tématem, protože každá lekce má své téma. V kurzu EOV 1, který je zaměřený na rozvoj mysli a intuice, je to 10 základních témat. Je fajn, když dítě nebo dospělý úplně neví, jaké téma v té lekci bude, protože hlava má pak tendenci to ovlivňovat. Jsou tam ale základní témata: jak dítě vnímá rodiče (mámu, tátu), jak vnímá obecně ženy a muže, nebo jak vnímá samo sebe. To je moje hodně oblíbená lekce, tu mám strašně ráda.

Tato témata jsou tedy pevně daná? Není to tak, že by se to měnilo podle aktuální dynamiky?

Právě že ta struktura je daná. I to je pro mě důležité – není to žádná „dojmologie“, že bych si řekla: „Aha, tak to může znamenat tohle.“ Já nejsem psychoterapeut, nejsem vyškolený psychoterapeut. Když cítím, že je tam potřeba nějaké hlubší, třeba i psychoterapeutické práce, předám rodičům kontakt. Znám své hranice a nepouštím se do věcí, ve kterých bych se necítila komfortně ani já.

Máme tedy 10 základních témat a pracujeme pomocí introspekce s dětmi v meditaci a také pomocí metaforických obrazů. Kdybych ti teď řekla, ať si zavřeš oči (tenhle obraz tam sice není, ale jako příklad), a řeknu ti: „Představ si stůl.“ Budu se tě ptát, jestli je malý, velký, jestli na něm něco je, z čeho je vyrobený (ze dřeva, z oceli) a v jakém je prostředí. Tento metaforický obraz vychází z psychologie. Metaforické obrazy jsou celkem známé v diagnostické práci v rámci psychologie. Díky tomu můžeme přijít na to, co dítě zrovna potřebuje, jak vnímá maminku a co by od ní potřebovalo.

Vždycky uvádím takový příklad: mám dvě děti. Oběma dětem dám před spaním 10 pusinek. Jedno řekne: „Mami, mně by stačila jedna a už bych spal.“ Druhé řekne: „Já bych chtěl ještě dalších deset pusinek.“ Každé dítě je originál, každé potřebuje dosytit své potřeby jinak a v jiné míře. A na tomto kurzu zjišťujeme, kolik těch pusinek v uvozovkách potřebuje právě to naše dítě.

Když tohle projdeme a já zjistím stav – například jak dítě vnitřně vnímá maminku – po té hodině přijdou rodiče. Proto říkám, že je to rodinná práce pro celý rodinný systém. Jim dám doporučení, řeknu jim, jak nám to vyšlo a jak dítě maminku vnitřně vnímá. Dám jim doporučení na to, jak mohou ty potřeby dítěti dosytit. A tohle je za mě hodně důležitý bod. Na lekci s dítětem v meditaci sice můžeme odhodit hodně emocionální zátěže – a to je fakt někdy až zázračné, co to dítě dokáže ze sebe pustit za strachy nebo limitující přesvědčení – a ty děti pak odchází úplně rozsvícené (pracujeme tam se světlem, takže odchází usměvavé a spokojené). Jenže pokud se nic nezmění v rodině, tak to zase vyprchá.

Měla jsem i takové klienty, kteří do toho chtěli vstoupit s tím: „Tady mi opravte dítě, tady vám ho dám a ať je v pohodě.“ Říkala jsem jim, že takhle to nepůjde. Je strašně důležité, abyste se do toho zapojili vy jako rodiče, abyste plnili doporučení, která dostanete. Jedině tak se může dítě posouvat. Jinak se nestane nic hrozného, ale nestane se vlastně vůbec nic. Jde to ruka v ruce s rozšiřováním vědomí a s tím, že dítě může vidět i přes masku.

Ve chvíli, kdy to vědomí zase zatížíme stejnými věcmi, tak se to zablokuje. Abychom se nebavily tak teoreticky, uvedu konkrétní příklad: vyjde nám, že dítě by chtělo trávit více času s maminkou nebo ten čas trávit kvalitněji, že prostě potřebuje větší pozornost. Pokud to mamince řeknu a doporučím jí: „Zkuste si udělat odpoledne pro sebe, hrát jenom to, co to dítě chce, věnovat se tomu, co potřebuje, a mít kvalitní společný čas,“ a ta maminka by to nedělala, tak dítě v sobě tu nedosycenou potřebu pořád má. Ve chvíli, kdy maminka řekne: „Jo, dobře,“ udělá si s ním odpoledne, zajdou si spolu na výstavu, do divadla nebo cokoliv jiného, tak dítě může růst a rozvíjet se, protože má dosycené základní potřeby.

To je velmi zajímavé, co jsi teď řekla v kontextu rozšířeného stavu vědomí. Když jsem poprvé slyšela o extraokulárním vidění, nenapadlo mě, že to bude metoda rozšiřování stavu vědomí. Spíš jsem přemýšlela nad tím narativem, že je to nějaká speciální schopnost, něco paranormálního. Ale když se člověk dostane ke „jádru pudla“, zjistí, že opravdu pracuješ s vědomím. S tímto tématem se často pojí integrace. Když se bavíme o technikách rozšiřování vědomí, tak je integrace do života stejně důležitá, ne-li důležitější než samotný proces. A právě v případě dětí je úplně klíčové, jak to vezme jejich okolí. Jsem ráda, že jsi to zmínila.

Přesně tak, a já děkuju, že jsi to pojmenovala takhle krásně. Tohle jsem se tím snažila říct. Pokud by se doma nic nezměnilo a integrace toho, co dítě zažilo na lekci, by neproběhla, tak se nám dítě nerozvíjí. Zároveň je nesmírně důležitá reakce okolí. Na začátku kurzu rodiče upozorňuju, aby se z dítěte nestala taková cvičená opička. Známe to – dám příklad – někdo hraje na flétnu a před vánočním stromečkem ho celá rodina postaví a řekne: „Tak co ses naučil? Zahraj nám.“ Umím si představit, že by někdo takhle řekl dítěti: „Tak ukaž babičce a dědovi v masce, jak to umíš.“ Tento nátlak může dítě úplně zablokovat.

Děti se někdy ze začátku musí samy srovnat s tím, že dokážou něco, o čem se říkalo, že to nejde. Vždyť přece nemůžu vidět se zavřenýma nebo zakrytýma očima. Takže o tom někdy ze začátku nechtějí moc mluvit ani s rodiči. Upozorňuju rodiče, že tohle může nastat, než se s tím děti srovnají. Jdeme opravdu opatrně. Na konci lekce dostanou úkol do příště, co mají trénovat, protože je to vlastně trénink schopnosti. Pokud děti chtějí, pracují samy, nebo si přizvou rodiče, když to s nimi chtějí sdílet. To je i důvod, proč dětem dáváme masku domů až třeba po páté lekci – až získají sebedůvěru v tom, jak s maskou pracovat. Je to strašně citlivé.

Stalo se mi třeba, že dítě už bylo rozkoukané – byla to čtvrtá nebo pátá lekce. Přišlo domů a tatínek mu řekl… abych to vysvětlila: když se rozkoukáváte, tak se dětem v té masce udělá takový průzor. Ony tomu říkají „škvírka“, protože přes tu masku reálně vidí. Dítě doma řeklo: „Já jsem tam měla škvírku!“ My dospělí uvažujeme racionálně, takže tatínek bezelstně řekl: „No škvírku… tak to sis tu masku špatně posunula, měla jsi tam mezeru a proto jsi viděla.“ A dítě příště přišlo a nevidělo nic. Pýtala jsem se, co se stalo. Proto říkám, že je to pro mě ten lakmusový papírek. Dítě bylo rozkoukané, četlo s maskou, najednou přišlo a nevidělo. Řešila jsem to s rodiči a zjistili jsme, že ho tento komentář zablokoval.

Nebo jiné dítě bylo rozkoukané, najednou nevidělo, a zjistili jsme, že se ve škole nepohodli s nejlepší kamarádkou, pohádali se. Pro to dítě to byla taková emoční zátěž, která jeho vědomí zatížila natolik, že nemohlo vidět. Takže jsme se k tomu v rámci meditace vrátili, nějak to opečovali a dítě se zase mohlo rozkoukat.

Tím, že je to mentální schopnost – když si to člověk přeloží do fyzické roviny – představ si, že by ses něco naučila dělat rukama, někdo by ti ty ruky zavázal a ještě by tě přes ty prsty klepl.

Ano, přesně tak. A je to i o tom, co slyšíme odmalinka: „Otevři oči, ať nezakopneš.“ Sbírá se to v nás celý život.

Ale zase se říká: „Přes srdce vidíš,“ nebo „Pro oči nevidíš.“ Takže na tom těle něco bude. Chtěla jsem se tě zeptat, co všechno děti mohou vidět a co konkrétně je v rámci kurzu učíš? Na čem se vlastně rozkoukávají?

Začínáme úplně s jednoduchými barvami – základní barvy, velký papír. Když pracuji s dospělými, jdeme třeba přes ruce (k dospělým se dostaneme za chvíli, protože ta metodika práce s dospělými a s dětmi je malinko jiná). Začínáme tedy klasickými barvami. Dítě si vezme papír a hledá, kudy může vidět. Měli jsme i holčičku, která viděla úplně z boku, muselo to být tam, aby to viděla. Většinou ale vidí normálně před sebe.

Potom jdeme na jednoduché tvary – štvorec, trojúhelník. Následně velká písmena a trénujeme i vzdálenost. Nejdřív jsem s barvami blízko, ale postupně se vzdaluji, až jsem třeba na konci místnosti a oni vidí věci tak, jako bych stála přímo před nimi. Je tam zajímavá i změna perspektivy vidění, že mě nevidí tak daleko. Nakonec říkáme, že dítě je rozkoukané, když už přečte text. Jdeme od velkých písmenek po nějakou knížku, to je základ.

Pro ty, kteří nás poslouchají na Spotify – já jsem se teď na Aničku podívala a mám oči dokořán. Opravdu jen koukám.

Další limitující přesvědčení v praxi! (smích) Ano, je to tak. Když pak děti pokračují dále, tak už pracujeme s tím… záleží, jak se dítěti daří. Chci mu tu laťku pomalinku zvyšovat, ale nemůžu na začátku po barvě hned říct: „Tak a teď čti.“ To by ho mohlo zablokovat. Musíme jít jemně a postupně.

Měla jsem ale fakt šikovné a rychlé děti, se kterými jsme se už potom dívali třeba i za roh nebo do krabice. Dám nějaké věci do krabice a oni vidí, co tam je. Hrajeme pexeso, skládáme puzzle. Nekončíme jen čtením, pak už si prostě hrajeme. Dítě už má vnímání tak rozkoukané a rozšířené, že tu původní škvírku roztáhne přes celou masku. Hrajeme různé hry nebo děláme cvičení na propojení hemisfér, což je v té masce ještě mnohem silnější, protože focus je mnohem lepší. Hrajeme pexeso i tak, že vidí, co je pod kartou, nebo si dají ruku na kartu a umí se nacítit buď na tu barvu, nebo přímo na ten obrázek, který je pod ní. Takže mě pak v pexese celkem drtí.

Na to bych navázala otázkou: kde je hranice mezi extraokulárním viděním, intuicí a nějakou kreativitou? To je téma, které se tam celkem nabízí.

Já si myslím, že pro mě je to všechno podobné, jenom to má jiné pojmenování, ale má to k sobě velice blízko. My se při tom díváme dovnitř. Vždycky říkám, že dětem pomáhám objevit jejich vnitřní kompas, podle kterého se učí potom vyjadřovat navenek, což je právě naše intuice. Nejdřív mám intuici na nějakou barvu, ale ve chvíli, kdy to vědomě trénuju víc a víc, se z toho stává extraokulární vidění. Pro mě je to už větší schopnost, reálný skill (zručnost), který už umím vědomě ovládat a rozvíjet. Celkově je ale ten kurz pro mě o napojení se na svoji intuici a na svoje srdce a o potlačení racia.

S tím souvisí i otázka věkové hranice. Odkdy a dokdy se tato metoda doporučuje?

Anička: Je to od 6 let, minimálně od 6. U chlapečků někdy až od 7 nebo 8 let, protože ten vývoj může být pomalejší, holčičky jsou ve vývojové psychologii o něco rychlejší. Je to úplně jednoduché – extraokulární vidění není nic, co bychom se učili nově. Je to věc, se kterou se rodíme. Je to intuice. Otestovala jsem to na svém synovi – ve 4 letech jsem mu dala masku. Vůbec neřešil, že nějakou masku má, normálně četl, hráli jsme hry a vůbec jsme nedělali žádné meditace ani cvičení. Prostě jsem mu jen řekla, že mu dám masku a že přes ni může vidět. A viděl přes ni.

To, proč je kurz od 6 let, má důvod v tom, že děti jdou do školy a už mají určitou disciplínu. Přece jenom hodinu sedí v masce (v té druhé části už nesedíme), ale je důležitá určitá disciplína k meditaci, aby to jednoduše řečeno useděly. Je tam řízená meditace. Také musí umět číst, protože jinak by se nám v knížce potom špatně četlo. Horní věková hranice pro tuto fázi je do 12 let. V tomto věku se děti (pokud tam není nějaké hluboké trauma) rozkoukají na 1. nebo 2. lekci.

To znamená, že tam není žádné velké emocionální zatížení, dítě se rozvíjí a rodiče plní doporučení. Od těch 12 let už mnohem více nastupuje racio a už mnohem více si v uvozovkách zanášíme mysl negativními zkušenostmi. Ostatně i Honza Vojáček v jednom rozhovoru s Noem (na který ráda odkážu) říká, že z neurovědy je dokázáno, že kolem 13. roku nastává v mozku změna. Oslabuje se ta část, kde se přirozeně dostáváme do stavu alfa a alfa vln. I tohle může být jeden z důvodů.

Je pravda, že okolo toho 13. roku se pozornost obrací směrem ven. Končí taková ta přirozená dětská introspekce a člověk začíná zaujímat spíše ten vnější pohled na svět.

Přesně tak. Do té doby děti věci nasávají, ale kolem puberty už si tvoří svoji vlastní identitu a potřebují věci vnímat více racionálně. O to těžší je pak se napojovat na vnitřek. To je i věk, kdy podporuju rodiče v tom, aby vytrvali v tréninku i po skončení kurzu. Aby děti pořád cvičily s maskou a zkoušely to, protože jinak se tato schopnost může zavřít. Je fajn to procvičovat.

Naznačila jsi, že u dospělých je potom ta metodika trošku jiná. V čem?

U dospělých je možná jiný už samotný vstup do kurzu. Dítě se jde učit vidět přes masku a neřeší, jestli tam budou nějaké vnitřní obrazy. Jde se to prostě naučit. Rodičům to dává ten zmíněný „manuál“ na dítě, jak ho podpořit. Kdyby za mnou ale přišel dospělý člověk a řekl, že chce jít na kurz jenom proto, aby se naučil vidět přes masku, tak bych ho asi nevzala.

Protože i tohle je tlak. My se tam snažíme racio vypnout a rozvolnit ho. Práce dospělého spočívá v tom, podívat se introspektivně na témata, která potřebuje vyladit, a odhodit emocionální zátěž minulých zkušeností. Důvod, proč jde dospělý účastník do kurzu, by měl být seberozvoj. Pokud se mu povede se rozkoukat, tak je to super. Mám dospělé, kteří se rozkoukali, mám dospělé, kteří odcházeli z kurzu a viděli alespoň barvy. A měla jsem i dospělé, kteří extraokulární vidění přes masku vůbec nechtěli zkoušet a šli čistě jen na ty meditace. Brali to jako seberozvojový kurz, kde se podívali na svá témata, jak to mají nastavené a co mohou udělat pro to, aby si narovnali některá svá vnitřní přesvědčení.

A Aničko, jaká byla tvoje vlastní cesta k vidění?

Moje cesta byla taková, že jsem porodila syna. Po porodu se mi rozjely problémy se štítnou žlázou – autoimunita štítné žlázy. Diagnóza: neléčitelná nemoc. Myslím, že tady v rozhovorech už jste pojem „neléčitelné diagnózy“ určitě zmiňovali. Moje šestinedělí bylo úplné peklo. Tím odbočím k tomu, proč dělám dulu. Řekla jsem si tehdy, že kdybych jedné jediné ženě pomohla neprožít tohle, tak to má pro mě smysl. A myslím, že se mi to celkem daří.

První rok mateřství byl náročný, ale pak jsem si říkala: „Ty jo, chci vlastně řešit tuhle autoimunitu nějak obšírněji než jen tím, že mi řeknou: Vezměte si tady prášky a budete je brát každý den…“

…a to do konce života.

…až do konce života.

Celý rozhovor je k poslechu a vidění na našem HeroHero kanálu. Děkujeme, že nás podporujete i tam.