Trápí vás vleklý vulvovaginální diskomfort a neustále se vracející „kvasinky“? V tomto rozhovoru s celostním gynekologem Karlem Fouskem se podíváme pod povrch běžných gynekologických diagnóz. Zjistíte, proč za těmito potížemi často nestojí infekce, ale utlačený stydký nerv, hypertonické pánevní dno a psychosomatické vzorce, jako je tlak na výkon nebo prožívaný stres. První část rozhovoru plnou zásadních informací si můžete poslechnout zdarma na Spotify, Apple Podcasts nebo pustit na YouTube. Pokud chcete jít ještě víc do hloubky a zajímají vás konkrétní příběhy z praxe i osobní cesty žen k uzdravení, celou druhou polovinu najdete za paywallem na herohero.co/prostornau.

V minulosti jsme se již věnovali tématu pánevního dna s našimi fyzioterapeutkami z NAU kliniky. Dnes bychom se podívali na vulvovaginální diskomfort, který jsme už stručně načrtli v naší patnácté epizodě s fyzioterapeutkou Kamčou Krempaskou. Tam zaznělo právě to, že se na tento diskomfort tak trochu specializuješ. Je to tak?

Možná to tak asi i bude. Ona ta situace vlastně tak zvláštním způsobem vykrystalizovala u nás na klinice v průběhu loňského roku, tedy v průběhu roku 2025. Došlo totiž k tomu, že se propojily znalosti z oblasti gynekologie s postupně přibývajícími znalostmi z oblasti fyzioterapie.

Vlastně jako takový pomyslný ledovec z oceánu vystoupalo téma stydkého nervu (latinsky nervus pudendus). To je věc, která je sice v odborné praxi někdy známá, ale musíme přiznat, že někdy také trošku neznámá. Přece jenom v těch odborných kruzích toto téma zaznívá, nicméně trošku z nich vypadává to, že stydký nerv hraje zásadní roli v ženském pohlavním a celkovém zdraví.

Ukázalo se tím postupným a neustále hlubším diagnostickým i terapeutickým procesem, který nabízíme u nás na klinice, že tento nerv je ve větší či menší míře utlačen. Způsobuje tím pádem různé problémy u různých žen v mnohem větší míře, než bychom si vůbec dokázali představit.

A co to v praxi znamená, když se bavíme o konkrétních diagnózách?

Ukázalo se, že tento stydký nerv a jeho útlak je naprosto nejčastější příčinou těch takzvaných „kvasinek“. Říkám „takzvaných“ ve velkých uvozovkách, protože je třeba si uvědomit jednu věc. V současné době, když se kdekoli podíváme na internet na vulvovaginální diskomfort, tak tam vybihají kvasinky na prvním, druhém, třetím a možná jakémkoliv dalším místě.

Nicméně to je vlastně obrovská miskoncepce. Vaginální kvasinky jsou totiž v naprosté většině případů diagnostikovány pomocí takzvané vaginální kultivace, což je ve výsledku minimálně zavádějící, ale spíše chybná metoda k vyšetřování poševního prostředí.

Možná ještě předtím, než bychom se hlouběji ponořili právě do tohoto tématu a vlastně do toho, proč a jak se pak tyto problémy řeší, bych se tě chtěla zeptat ještě tak trochu obecně. Na téma, o kterém spolu sami často mluvíme, a to je vlastně určitý rozkol mezi západním a dejme tomu možná méně tradičním nebo alternativním pohledem na ženství a na ženské zdraví. Mám totiž z našich rozhovorů pocit, že tam někde může být i příčina nějakých dalších zdravotních problémů, včetně například oněch kvasinek.

Přesně tak, určitě směřuješ správným směrem. Jeden ze základních problémů současné západní medicíny je určitá atomizace oborů na úplně extrémně malé subspecializace. Ty samozřejmě mají často své opodstatnění, protože čím více o něčem víme, tím se dostáváme do větší hloubky. Informací je tolik, že aby byl někdo odborník na danou oblast, musí se úzce specializovat.

Jenomže to s sebou nese tu druhou stranu mince – pomalinku se začíná vytrácet propojování mezi obory a širší pohled či nadhled nad celou situací. Pak to sklouzává k relativně jednoduchým a rychlým řešením, po kterých ale naše současná zrychlená společnost vlastně prahne. Chceme něco rychlého: „Dejte mi tabletku, ať mi to vyřeší a můžu zase jít do práce nebo jet na dovolenou.“

To je do určité míry i téma v oblasti pánevního dna nebo obecně v ženském zdraví. Když se podíváme na to, jak funguje současná západní gynekologie ve většině případů (nechci říct ve všech, ale minimálně ve většině), tak bohužel sklouzává k těmto rychlým řešením – jako je rychlá laboratorní diagnostika a rychlá léčba pomocí tablet či vaginálních preparátů.

Z našich neustále se hromadících a prohlubujících znalostí u nás na klinice NAU víme, že ta problematika je mnohem komplexnější. Vyžaduje skutečně více pohledů na jednu věc, abychom to dokázali uchopit co nejefektivněji pro danou ženu, aby se potíže nevracely.

To je právě případ vulvovaginálního diskomfortu nebo i potíží s močením – jako je časté nucení na močení, takzvané časté močové infekce či pocit nedomočení. Ve většině případů, hlavně když se to opakuje, chodí ženy opakovaně na urologii, podstupují cystoskopie a další vyšetření, která vlastně často nikam nevedou. Mnohdy vedou naopak ke zhoršení stavu, protože neustálé invazivní zákroky v oblasti pánve vedou k dalšímu stažení všech struktur a problém se jen prohlubuje.

Když to shrneme a dáme dohromady to, co říká odborná literatura s tím, co dnes víme u nás na klinice o pánevním dnu, tak dysfunkce pánevního dna souvisí s minimálně 15 velkými skupinami symptomů. Problémy s močením jsou jen jedním z nich, dalším jsou například problémy se stolicí. Na naprostou většinu z nich dnes existují odborné studie, akorát je problém, že se to v praxi úplně neví.

Západní medicína je v současné době postavena především na hledání organických příčin – něčeho, co můžeme jasně nalézt, vyříznout nebo na to dát lék. Když se nic nenajde, označí se to v naprosté většině případů za funkční poruchu, ale tam už chybí to „B“: „No tak dobře, tak co s tím budeme dělat dál?“

Tady se v naší praxi ukázalo, že klíčovou odpovědí (neříkám jedinou, ale jednou z klíčových) je fyzioterapie pánevního dna. V odborné literatuře jsou studie, které říkají poměrně jasně, že minimálně 50 % chronických zácp je z důvodu dysfunkce pánevního dna. Řekněme si na rovinu – kolik lidí, kteří mají chronickou zácpu, pošle jejich praktický lékař nebo gastroenterolog na fyzioterapii pánevního dna, když se nenajde organická příčina? Naprosté minimum. A to se netýká jen gastroenterologie, je to stejné v gynekologii, urologii a dalších oborech.

Postupem doby, jak se prohlubují naše znalosti v rámci západní medicíny – což je super, co všechno jsme schopni vyzkoumat – nám pořád chybí ten odstup. Schopnost podívat se z nadhledu a vnímat i jiné obory: „Není to náhodou relevantní pro moji praxi a pro mé pacienty, kteří za mnou přicházejí?“ Tato otázka bohužel v běžné praxi někdy chybí.

Já se přiznám, že když jsem sama dělala rozhovory s Renatou Homolovou a Kamčou Krempaskou, fyzioterapeutkami z NAU kliniky, byla jsem velmi překvapená, kam až gynekologická fyzioterapie sahá. Že se tím řeší například neplodnost, ale pak samozřejmě i vulvovaginální diskomfort. To je něco, co se člověk běžně opravdu nedozví. Nechci tím házet špínu na žádného lékaře nebo zdravotní středisko, ale skutečně nevím, jestli je to dané ochotou podívat se pod povrch problému, nebo tím, že se to pak tak cyklí. Mají vlastně ženy v dnešní době o to zájem?

Zase na to není úplně jednoduchá odpověď a má to dvě strany mince. Jedna strana je, že mnoho žen má určitě zájem to vědět, znát a pracovat s tím. Na druhou stranu je tu ale nemalá část žen, které chtějí to rychlé řešení. A práce s pánevním dnem není rychlé řešení.

Já osobně nejsem velkým příznivcem toho, jak se v klasickém systému lidé točí na rehabilitacích a chodí tam každý týden. U nás na klinice v rámci fyzioterapeutické péče pracujeme především v delším časovém horizontu. Kontroly jsou třeba jednou za 3 až 4 týdny. Fyzioterapie je léčba fyzikálními metodami a postupy, ale zásadním pilířem péče je práce s dysfunkčními vzorci daného člověka – ať už jsou to dechové vzorce, pohybové, defekační vzorce, vzorce močení a další věci.

Sledujeme, v jakých situacích co děláme a jaké máme pracovní vzorce. Měli jsme klientky, které dělaly například v rozvážkové službě, celý den seděly v autě a obrovsky tím přetěžovaly pánevní dno. To zásadním způsobem vstupuje do jejich zdraví.

Čili je to práce se vzorci z dlouhodobého hlediska. Když člověk dostane rehabilitaci „na pojišťovnu“, většinou to funguje tak, že mu ji předepíšou, chodí tam intenzivně 6 až 8 týdnů a pak ho systém vyplyvne s tím, že má splněno. Ale co se za těch 8 týdnů vlastně změní v životě toho člověka? Může se změnit hodně, pokud na tom pracuje, ale často to potřebuje delší čas – sledovat to, věnovat tomu pozornost v delším časovém úseku a vidět, jak to funguje. Takovým způsobem s pánevním dnem pracujeme my. Pro některé lidi je ale problém najít v sobě to odhodlání a energii pracovat na sobě dlouhodobě.

Dá sa to vůbec vyjádřit časově?

To bohužel nejde, protože to záleží na mnoha faktorech. I na tom, jak ten člověk začne pracovat s dalšími aspekty svého života – s cirkadiánními rytmy, jak spí, jak se stravuje.

Vzpomínám si na jednu naši klientku, která přišla poprvé na vstupní vyšetření, myslím, že se syndromem polycystických vaječníků (PCOS). Bavili jsme se právě o jejích cirkadiánních rytmech a domluvili se na kontrole za tři týdny. Když přišla a já se jí zeptal, jak se má, řekla: „Ty jo, úplně super. Cítím se o desítky procent líp než předtím.“ A to jsme se ještě ani nebavili o pánevním dnu!

Ptal jsem se, co se změnilo, a ona odpověděla: „Začala jsem dělat to, co jste mi říkal. Smazala jsem si z mobilu sociální sítě, večer se už nedívám do displeje před spaním. Když lehnu do postele, zhasnu a rovnou spím, takže se mi zlepšila kvalita spánku. Změnila jsem doma osvětlení a začala jsem uplatňovat systém časově omezeného stravování, takže jsem si protáhla období lačnění. Cítím se skvěle.“

To bylo po třech týdnech a ještě ani nezačala pracovat s pánevním dnem. Kdyby do toho zapojila i pánevní dno, došlo by k dalšímu posunu v různých oblastech zdraví.

U nás na klinice se stále více ukazuje, že klíčová je ochota žen ke změně. Ta změna a ochota ale musí vycházet ze srdce. Tady nefunguje to, že jsem si něco přečetla v časopise nebo že mi pan Fousek něco řekl. Musí to jít zevnitř. Když to vychází ze srdce, věci se začnou dít.

Před pár dny byla u nás na klinice žena, se kterou jsme řešili myomy. Přišla po 3 až 4 měsících na kontrolu, spíše z jiného důvodu než kvůli myomům. Říkala neuvěřitelné věci o tom, jak začala pracovat a co se jí ve vztahu k myomům ukázalo skrze velmi hluboké terapie, kterými za ty tři měsíce prošla. Přitom je to velmi vytížená žena, která byla v poslední době v obrovském zápřahu. Sama řekla: „Šla jsem přes sebe, vím to. Byla to moje chyba, každý pracujeme s nějakým svým nastavením a doufám, že se mi to teď podaří změnit.“ I přesto byla schopná udělat neuvěřitelné změny a dojít k obrovskému poznání.

A pak jsou ženy, které přijdou po třičtvrtě roce a řeknou: „Ne, já jsem to nestihla, neměla jsem prostor, stěhovali jsme se…“ Nic proti tomu, každý máme jiný práh řešení situací, ale bez odhodlání ke změně to prostě nepůjde. Čili jako zásadní věc vnímám skutečnou vnitřní sílu a touhu se změnit. Pokud tam je, věci se dějí rychle a celý život může nabrat jiný, lepší směr během několika měsíců. Když tam není, může to trvat i několik let.

Já nad tím tak přemýšlím, jestli jsme se kolektivně nenaučili odkládat své zdraví a systematicky ho neřešit ve prospěch výkonu. Společnost nás tlačí – a teď neříkám nic nového pod sluncem – a speciálně z pohledu ženy nás to dost tlačí do mužských kvalit. Musíš vydělat peníze, mít pod kontrolou bydlení, rodinu a tak dále… Je toho zkrátka strašně moc. A mnohdy až když tělo člověka zastaví, protože už zkrátka nemůže, tak teprve tehdy začne ty věci prioritizovat a opravdu něco změní. Že?

Je to tak. Tímhle rozhodně nechci nikoho kritizovat, že je v něčem horší, že to prostě nestíhal nebo nezvládl. Jen tím chci říct, že když je tam to skutečné odhodlání vycházející ze srdce, tak se tomu ty životní okolnosti přizpůsobí.

Vlastně je to už i docela akt odvahy ze strany těch žen, nebo to pro některé skutečně musí znamenat, že jdou dost proti sobě. Například když jsme se bavili o ženách, které, dejme tomu, mají nějaký vnitřní odpor například trávit čas s jinými ženami a nějak to ženství v sobě kultivovat. Dokážu si představit, že pro takovou ženu musí být jít tomuto naproti úplně náročný krok. To je vlastně radikální změna, změna celého nastavení.

Ráda bych přešla k tématu endometriózy. Vidíš nějakou spojitost mezi endometriózou a onou vytížeností či tlakem na výkon?

Spíše je ten link většinou skrze výkon jako takový. Tlak na výkon za každou cenu, protože: „Skrze výkon jsem přijímána, mají mě lidé rádi, stojím za něco.“ O tom by se dalo mluvit dlouho, o celé řadě různých aspektů, odkud to vlastně plyne.

Nicméně tato klientka skutečně prošla obrovskými změnami. Poprvé byla u nás na klinice myslím někdy začátkem loňského roku. Udělala celou řadu změn například v oblasti domácnosti – zavedla totálně netoxickou domácnost. Změnila i pracovní prostředí. Původně pracovala ve firmě, kde byli jenom muži, ona byla jediná žena a pak ještě jedna mladší kolegyně. Necítila se tam dobře. Teď přešla do jiné společnosti, kde má už širší ženský kolektiv.

Ale chtěl jsem reagovat na to, co jsi říkala o sesterství a sounáležitosti s jinými ženami. Když tady byla naposledy, tak říkala: „Já jsem si vlastně vždycky myslela, že ty ženy mají problém se mnou, že se na mě divně dívají. A teď jsem si skrze práci na sobě s psychoterapeutkou uvědomila, že to všechno vycházelo ze mě. Že já jsem měla problém s těmi ženami, a tím pádem jsem si do nich zrcadlila svůj vnitřní konflikt. Vytvářela jsem si dojem, že ony mají konflikt se mnou, ale měla jsem ho já s nimi. A skrze terapii jsem zjistila, že to všechno plyne z dysfunkčního vztahu s mojí sestrou.“

Šlo o vztah, o kterém si myslela, že ho má dávno vyřešený, ale vlastně neměla. Bylo to pro ni velmi těžké. Terapeutku si moc pochvalovala. Už od prvního sezení z ní šly ven obrovské emoce a slzy. To byla taková přípravná fáze. Pracovaly online, protože terapeutka byla z jiného města, až pak za ní dojela na osobní sezení, které orámovalo první fázi jejich spolupráce.

To sezení trvalo několik hodin a klientka říkala, že to byly neuvěřitelné „bomby“, jak to tam padalo za sebou. Hlavní uvědomění se týkalo její sestry a dysfunkčního vztahu, který se vybudoval v dětství skrze neustálé rodinné poměřování. Kvůli tomu mezi nimi nebylo možné vytvořit hezký vztah. Takto to přetrvalo do dospělosti a tento vzorec si pak zrcadlila do všech ostatních vztahů s jinými ženami.

Takže je to opět o té ochotě podívat se dovnitř, přijmout tu bolest a přijmout sám sebe takového, jaký jsem. To jsou sice základní fráze, které uslyšíme na jakémkoliv seberozvojovém semináři, ale co to vlastně znamená v praxi? Jsou to přesně tyto příběhy, kdy jdete té vnitřní bolesti naproti.

Hlavně si myslím, že problémem těchto pravdivých vět o tom, že musíme jít do sebe, je, že na to neexistuje jednotný recept. Předpokládám, že ty sám nemáš nějaký univerzální recept nebo doporučení pro všechny ženy. Jasně, mohou tam být společné znaky – jako jsem se před chvílí ptala na tu endometriózu, jaký tam vidíš vzorec a spojitost s chováním nebo tendencemi těch žen. Ale to, jakým způsobem probíhá samotná cesta, jak se dostat k sobě, to už je velmi specifické.

Zapeklité, přesně tak. Řekla jsi zásadní pravdu, která se opakuje prakticky v každém příběhu ženy, která dospěla ke skutečnému řešení svého zdravotního problému. Můžeme se zde bavit o společných jmenovatelích ve vztahu k pánevnímu dnu, endometrióze, myomům a tak dále, ale to je vlastně jenom most k tomu, abychom se dokázali podívat sami do sebe, přiznali si své vnitřní pravdy a začali hledat skutečné řešení.

Moc bych varoval před jednoduchými, často internetovými řešeními typu: „Tohle pomáhá všem nebo většině žen s endometriózou, tohle pomáhá všem s PCOS.“ Může to sice pomoct od symptomů, které mohou mít ženy podobné, ale k tomu, aby se onemocnění ze života člověka skutečně uvolnilo, aby nemělo důvod tam setrvávat a mohli jsme ho rozpustit, je potřeba vysoce individuální přístup. Každému to zapadne při úplně jiné situaci.

U té manažerky to bylo uvědomění si vztahu se sestrou. U jiné ženy s endometriózou přišlo uvědomění v rámci kraniosakrální terapie. Doporučil jsem jí ji na začátku, jí se to strašně zalíbilo a vydala se sama cestou celého výcviku kraniosakrální terapie. V rámci výcviku probíhá sebezkušenost, kdy se účastníci ošetřují navzájem. Vyprávěla mi, že jí v jednu chvíli přišlo neuvěřitelné uvědomění: „Moje tělo je dar.“ Do té doby ho totiž vždycky brala jen jako nástroj k dosahování cílů a úspěchů.

To je velká změna optiky.

Najednou si uvědomila: „Je to dar, o který je třeba pečovat a o který pečovat chci.“ Kdybychom tuto větu vzali izolovaně, slyšeli jsme ji všichni stokrát. Ale klíčový je ten hluboký osobní prožitek. A tento její prožitek vedl k tomu, že má najednou méně bolestivou menstruaci a symptomy endometriózy jsou výrazně mírnější.

Jiná žena, jiný příběh – ta zase přišla s tím, že začala více poslouchat sama sebe. Opět, všude slyšíme, že máme sami sebe vnímat a respektovat své tělo. Co to ale reálně znamenalo v jejím případě? Měla obrovskou potřebu se nahřívat. Doma mají krb, tak si sedla před krb, úplně ho rozpálila, svlékla se do spodního prádle a seděla před ním jako v sauně. Potila se, nahřívala si břicho, pak se otáčela zády. Dělala to každý den po návratu z práce po dobu několika týdnů. Najednou cítila, že už tuto potřebu nemá, ale dostala obrovskou chuť na olivový olej. Říkala si, že všude píší, jak je zdraví prospěšný, tak ho začala pít po skleničkách a nějakou dobu to tak dělala.

Do toho absolvovala seberozvojový kurz a navštívila naši psycholožku Veroniku Macurovou na klinice. Vyprávěla mi: „Víte, pro mě byl nejdůležitější moment už jen to, že jsem tam vůbec jela. Pocházím z rodiny, kde se péče o psychiku považovala za věc pro slabé kusy, pro blázny, a normální člověk to přece nepotřebuje. Byla jsem v tom tak ukotvená, že největší výzva pro mě byla sednout do auta, dojet k vám na kliniku a posadit se před psycholožku. Ze vstupní konzultace, která trvala hodinu a půl, jsem prakticky celou dobu proplakala. Ještě když jsem vyjížděla z domu, držela jsem telefon a chtěla jí napsat SMS, že to ruším. Ale šla jsem do toho vnitřního diskomfortu a bolesti. Dojela jsem tam, sedla si před ni, ona řekla dvě věty, představila se a mně se spustily slzy. Uprostřed řekla další větu a já plakala dál. Absolvovala jsem pak ještě jedno sezení, ale dospěly jsme k tomu, že se ty nejdůležitější vzorce související s endometriózou rozpustily.“

Říkala mi to ještě v době, než byl s Veronikou Macurovou odvysílán díl u tebe v podcastu, a smála se, že se na ten díl hrozně těší, protože vlastně ani neví, kdo Veronika je a jak pracuje, když celou konzultaci jen proplakala. A to mluvíme o ženě, která 16 let užívala analgetika při každé menstruaci, kdy měla bolest na škále od 0 do 10 na osmičce. Po těchto zkušenostech má bolest na dvojce, spíš jen takový tlak v podbřišku, a funguje úplně bez analgetik. Když přišla na kontrolu, říkala, že se pro ni stal zázrak.

Mně tam strašně zarezonovalo to, co jsi říkal o stigmatizaci péče o psychické zdraví. Vezmi si už jen to, že spousta lidí stále používá výraz „blázinec“ pro zařízení věnující se duševnímu zdraví, takže to stigma je vskutku hrozně silné. Přijde mi, že je to skvěle vidět i na přístupu k tělu a celkově k sobě samému. Přesně ta dynamika – buď je tělo dar (a potom je darem celé mé bytí), nebo je to jen nějaký nástroj, který k něčemu používám. Tam je to také hrozně dobře vidět. Když se mi něco stane, chci to rychle opravit, abych mohl fungovat dál. Když jsme se o tom bavili, napadla mě myšlenka: kdyby se například mému dítěti stal nějaký úraz, první, co mě napadne, je postarat se o ně a dát mu lásku. Zabalíš ho do peřinky, aby mu bylo dobře, a určitě by mě nenapadlo hned ho sekýrovat ve smyslu: „No tak, tohle musíme takhle a takhle vyřešit, abys mohl dál fungovat.“ A je vlastně strašně smutné, že jsme naučení takto přistupovat sami k sobě. Potom mě ještě napadlo, jak jsi mluvil o vzorcích u endometriózy – vidíš nějaké typické mentální vzorce nebo vzorce chování i pro vulvovaginální diskomfort a ty takzvané kvasinky?

Tak úplně ne. Respektive pro správné uchopení a pochopení je dobré si uvědomit, jaké faktory ovlivňují pánevní dno. To je totiž ve většině případů důvodem, proč žena vulvovaginální diskomfort má. Faktorů, které vedou k takzvané dysfunkci pánevního dna, což je ten zastřešující fenomén (kdy dochází k dysbalanci v napětí svalů a vazů pánevního dna, které pak utlačují stydký nerv), je celá řada a vznikají z různých příčin. U někoho to může být porod – ať už náročný, s dlouhou porodní dobou, klešťový porod, nebo naopak příliš rychlý, překotný porod, kdy miminko prošlo porodními cestami tak rychle, že se mu struktury nestihly přizpůsobit.

Další možností je, když žena dlouhodobě vůbec nesportuje, neposiluje a neudržuje tělo v kondici, anebo ho naopak extrémně přetěžuje jednostranným pohybem. I to se může propsat do pánevního dna, protože je součástí hlubokého stabilizačního systému. Když tento systém není vyvážený, dysbalance se propíše do pánevního dna, které se může reaktivně stáhnout.

Příčin je celá řada, nicméně pokud se bavíme o mentálních vzorcích, jedním z nejčastějších společných jmenovatelů vzniku dysfunkce pánevního dna je stres. Tady je důležité si uvědomit jednu z hlavních součástí pánevního dna, což je sval musculus levator ani. Našim klientkám běžně ukazuji jeho obrázek, aby si to dokázaly lépe představit. Je to taková svalová nálevka v pánevním dnu tvořená třemi dílčími svaly. Podstatný je samotný název – tvoří funkční jednotku označovanou jako levator ani.

Slovo levator nám říká, že se jedná o zvedač (latinsky zvedač anu, česky zvedač řiti). Vývojově to byl původně zvedač ocasu u našich předků, jako jsou opice, kočky či psi. U nás sice ocas nezvedá, nicméně upíná se na kostrč, což je vývojový zbytek našeho ocasu. A my tento sval zapojujeme ve stresu úplně stejně jako zvířata. Co udělá pes, když se dostane do stresu?

Stáhne ocas.

Přesně tak, stáhne ho. To je součást celkového nabuzení organismu pro boj nebo útěk, kdy se aktivuje sympatikus – autonomní nervový systém zodpovědný za reakci „bojuj, nebo uteč“. Zvyšuje se napětí svalů. Je to podobné jako systém Pre-Safe v autech, který zaktivuje brzdy a připraví auto, když hrozí kolize. To je přesně ten stav, kdy se reflexivně stáhne i pánevní dno.

Tím se dostáváme k tomu, co už jsme načrtli. Pokud prožíváme životní období, které je pro nás stresující, nebo máme dlouhodobé prostresové nastavení, začne se v pánevním dnu budovat napětí. Toto nastavení může být dáno dokonce už naším prenatálním vývojem v bříšku u maminky. Výzkumy v oblasti prenatální psychologie potvrzují, že pokud je těhotná žena ve zvýšeném stresu, předprogramovává své dítě k vyšší citlivosti na stres. Pro plod v děloze je to totiž faktor přežití. Vnímá to tak, že vnější svět je nebezpečný (proto je máma pořád ve stresu), a tak je výhodné být ve vyšším napětí a citlivěji reagovat, protože by mu to v budoucnu mohlo zachránit život.

Kvůli tomu pak situace, které by někdo jiný vůbec neřešil, prožíváme ve velkém stresu. Na to se pak nabalují další faktory – výchova, vzdělávání, práce, partnerské vztahy – a napětí v pánevním dnu roste.

Ze studií víme, že pokud nějaký sval v těle aktivujeme pravidelně a často, snižuje se práh jeho aktivace (je citlivější na zapnutí) a zároveň se zvyšuje jeho klidový tonus. Tím vzniká hypertonus. Právě hypertonická dysfunkce je nejčastější formou dysfunkce pánevního dna. Fyzioterapeutické studie hovoří jasně: 50 až 90 % všech žen má hypertonickou dysfunkci pánevního dna.

Vidíme to i u nás na klinice. Skutečně téměř neexistuje žena, která by neměla dysfunkci pánevního dna v větší či menší míře. S muži nepracuji, takže se bavíme primárně o ženách, ale u nich je to zastoupení opravdu téměř stoprocentní.