Může být bolestivá menstruace nebo inkontinence zprávou naší psychiky? Fyzioterapeutka Kamila Krempaská z kliniky Nau vysvětluje principy somatopsychiky – tedy jak napětí v těle ovlivňuje naše prožívání, konkrétně u pánevního dna. Zjistěte, proč tělo nelže a jak třeba souvisí endometrióza s tlakem na výkon. Tento text je přepis rozhovoru. Celou epizodu si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo sledovat na YouTube.

Co je to somatopsychika a jak souvisí právě například s pánevním dnem, nám dnes přišla popovídat naše hostka Kamila Krempaská, fyzioterapeutka, která pracuje pro kliniku Nau a která přijala moje pozvání na dnešní rozhovor. Kamilo, ahoj.

Ahoj, Lubi.

Tak jak se dneska máš?

No, moje somatopsychika, psychosomatika dostává zabrat, protože je to první takový rozhovor, který vlastně dělám, a cítím velmi, že se to projevuje na mém těle.

Tak já bych se možná úplně na úvod zeptala – ty jsi fyzioterapeutka, ale co tě dovedlo k tomu, že na své povolání nahlížíš právě z toho celostního přístupu?

Já si myslím, že fyzioterapie sama o sobě se nedá vlastně pojmout jinak. Vzhledem k tomu, co se v praxi ukazuje, když pracuji s ženami a hlavně s jejich pánevním dnem, tak jsem se čím dál víc dostávala k tomu, že se mi začala otevírat různá témata. Když jsme pracovali právě s pánevním dnem, najednou jsem viděla, že práce s tělem je velmi podstatná část, ale má své limity. Začala jsem na ty limity narážet a úplně mi to nevyhovovalo, protože jsem hodně zvědavá. Chtěla jsem vědět, jak by se to dalo posunout. Takže jsem se začala zajímat o psychoterapeutické přístupy, ale jsem teprve na začátku této cesty.

A k čemu tě právě toto směrování dovedlo? K somatopsychice, která, věřím, může být pro posluchače možná nový termín. I pro mě určitě bude. Jaký je rozdíl mezi somatopsychikou a psychosomatikou, o které je podle mě slyšet o hodně víc?

V podstatě rozdíl tam není, jde jenom o to, že ten psychosomatický tok má i tu zpětnou stránku nebo ten zpětný směr. A to je vlastně působení z těla na naše emoce, na naše prožívání, na naši psychiku a na naše vnímání světa a všeho, co je kolem nás. Takže my vlastně skrz naše tělo můžeme ovlivňovat to, jak vnímáme sebe v různých situacích během každodenního fungování. Protože to, jestli se nám právě spouští fyzické projevy, ať už v pánevním dnu nebo v jiných částech těla, potom ovlivňuje naše rozhodování a v podstatě i naše nastavení nervového systému, to, jakým způsobem dýcháme. A to samozřejmě funguje i naopak – náš dech a psychika ovlivňují naše tělo. Není tam jenom ten jeden směr od té psychiky k tomu tělu, ale jde to i opačně od těla k psychice. Jde o to rozšířit si obzor a vnímání, že i naše tělesné nastavení může ovlivňovat to, jak se cítíme, jak se projevujeme a jak se chováme navenek.

Takže to vnímáš jako kontinuum. Když o tom takto mluvíš, dává mi to velký smysl. Byla jsi už ve své praxi fyzioterapeutky svědkem toho, že se ti společně s pacientkou podařilo vyřešit nějaký problém a viděla jsi zlepšení právě po té psychické stránce?

Je to tak. Stává se to, a ne úplně zřídka, že když pracujeme s ženami, nejčastěji na klinice s pánevním dnem, dojde k velkým změnám v chování nebo v prožívání té ženy. Některé ženy přijdou a z úzkostných stavů nebo depresí mi najednou řeknou: „Byla jsem ve společnosti cizích lidí a hrozně moc jsem si to užila, budu ráda, když to zopakuji.“ Ale zároveň cítí, že to nemohou dělat každý den, protože je to pro ně vysilující. Už jen ten posun, že jde do společnosti, vyzkouší něco nového a vystoupí ze své komfortní zóny, je za mě obrovský úspěch. Není to tak, že bych uvolnila nějaký zázračný sval a najednou odpluly všechny psychické problémy. Takto to nefunguje, ale je dobré si uvědomit, že ten přístup zabírá na více frontách. Neovlivňuje jen tělo, ale i psychiku, vnímání vlastního těla a emoce.

Napadlo mě, pojí se ti s pánevním dnem nějaké konkrétní emoce nebo určité balíčky emocí, které ty ženy řeší?

Existují určité vzorce, ale nedá se to aplikovat stoprocentně na každou ženu. Ale ano, zvýšená míra stresu a chronický stres se projeví vysokým napětím v pánevním dnu a tím pádem zhoršením projevů, které tam už mohou být – ať už se jedná o únik moči, nebo naopak o bolesti. Když si vezmeme emoci studu – stud z tělesnosti, ze sexuality nebo problémy se sexualitou a vnímáním vlastního těla – to se může projevit zvýšeným napětím a bolestí v pánevním dnu. Často se může objevit i vaginismus, problém s pohlavním stykem a vůbec s vpuštěním partnera k sobě. Možná už jsi slyšela termín disociace, což je odpojení vnímání od určité části těla. To může fungovat právě i s pánevním dnem. Často v důsledku nějakého traumatu může dojít k disociaci této oblasti – žena ji přestane cítit a vnímat. Projeví se to buď snížením napětí, funkce nebo svalové síly. Nedá se tam dát úplné rovnítko, ale může dojít k oslabení funkce a zhoršení citlivosti, což nás zase přivádí k prožívání sexuality, prožitkům orgasmu a podobně.

To je zajímavé, co otevíráš. Napadlo by mě, že když žena řeší takové otázky nebo problémy, mohla by je vyřešit právě na fyzioterapii přes tu citlivost.

Ano, stává se nám ne úplně zřídka, že ženy přijdou s „oslabením“ pánevního dna, ale my zjistíme, že ty svaly v podstatě mají sílu i potenciál. Problém je spíše ve vnímání té oblasti a v tom, že ho žena neumí vědomě použít. Jakmile tu část těla odpojíte, dochází k zhoršení funkce. Je to stejné, jako kdybych chtěla psát nohama. Lidé bez rukou se to naučí, ale já, když mám zdravé ruce a píšu jimi, tak nohou psát neumím. Musela bych to dlouho trénovat. Možná je to hloupé přirovnání, ale tak si to představuji u pánevního dna. Jakmile ho odpojím a nevnímám, tak ho nepoužívám a funkce se zhoršuje.

Takže toto je to hlavní téma, se kterým ženy na kliniku chodí?

Ono to vyplyne následně. Primárně nepřijdou s tím, že neumí ovládat pánevní dno. Přijdou s bolestivou menstruací, kdy se to pánevní dno hlásí o slovo, nebo s inkontinencí či bolestí při styku. Postupně rozkrýváme, že jedna věc je ta fyzická (práce s tkáněmi, svaly, vazy a obnova funkce), ale druhá věc je, že se dostáváme na hranici práce s psychikou. To byla ta hranice, ke které jsem došla a říkala si: „Co teď můžu pro tu ženu udělat?“ Domnívám se, že všechny psychické problémy nejde jen „ukecat“. Mnoho psychoterapeutických směrů pracuje hodně s myslí a mluvením. Právě zde se potkává fyzioterapie s psychoterapií a dochází k prolnutí. Například směr Somatic Experiencing pracuje na psychice skrze tělo. Tělo nelže, to neobelstíme. Tělo nám ukáže, kde je problém. Člověk se to sice snaží maskovat, ale tím vychází ze své autenticity a problém se spíše zhoršuje.

Propojení těla a mysli není jen nějaký pěkný výraz z internetu. Vzpomínám si na jednu větu z psychoterapie – že když to nejde hlavou, je dobré si uvědomit, že tělo je další subsystém, který nás může dovést k řešení toho, co se děje v mysli. To mi přijde jako velmi zajímavé téma. Ještě se vrátím k pánevnímu dnu – setkala jsem se s názorem, že pro ženu je pánevní dno kolébkou všeho a zdravé pánevní dno je základem pro to, aby byla v pohodě. Jak to vnímáš ty ze svého pohledu?

Podle mého názoru je ženské lůno a pánevní dno zdrojem ženské energie a síly. Ve chvíli, kdy tam ta energie neproudí, žena nemůže žít autenticky, nemůže být kreativní a nemůže využít svůj plný životní potenciál. Myslím, že ženy si ani neuvědomují, jak velká ta síla může být. Může být až ničivá, ale záleží na tom, jak ji umíme kultivovat a jak s ní pracujeme.

Máš nějaký konkrétní příklad toho, jak se to může projevit, když se u ženy něco odblokuje?

Mám velmi zajímavou zkušenost s jednou ženou po operaci, myslím, že to byla hysterektomie. Odebrali jí dělohu i lymfatické uzliny v tříslech. Chodila několik let na různé fyzioterapie, měla obrovské otoky a oběhový systém nefungoval. Už nevěděli, co s ní, tak jsme zkusili gynekologickou fyzioterapii. Zjistila jsem, že má v pochvě obrovskou jizvu, která byla v hrozném stažení. Hodinu v kuse jsem uvolňovala jen tu jizvu. Upozorňovala jsem ji, že se mohou spustit nečekané emoce nebo vzpomínky. Ona to tak nějak odkývala a odešla domů. Další týden přišla a říkala: „Musím vám něco říct. To, co se stalo, vám musím povědět.“ Večer doma dostala obrovský nával hněvu, jaký v životě nezažila. Normálně nenadává, ale celý večer nadávala, byla úplně naštvaná a musela se zavřít sama do ložnice, aby nebyla nepříjemná na blízké. Druhý den už to bylo v pohodě. Emoce hněvu se v odborných kruzích často spojují s potlačováním a následně i s onkologickými onemocněními reprodukčních orgánů. Jestli to tak bylo i u ní, nemohu s jistotou říct, ale bylo fascinující, že ta jizva v sobě držela takové množství emocí, které se po uvolnění tkáně dostaly ven. To mi potvrdilo, že práce s pánevním dnem není náhoda a otevírá různá témata.

Někdy se žen cíleně ptám na pocity, někdy se rozmluví samy. Měla jsem ženu, která začala mluvit o komplikovaném vztahu s rodiči. Já jsem v tu chvíli jen držela ruku na jejím pánevním dnu, které bylo v obrovském napětí. Jak ta žena mluvila a emočně to vypouštěla, ty svaly se pode mnou úplně rozplynuly, aniž bych dělala jakýkoliv manuální hmat. To byla další indicie, že fyzioterapií to nekončí. Proto ten holistický, celostní přístup.

Ostatně se říká, že pánev je centrem emocí, takže dává smysl, že když se tam něco uvolní fyzicky, odejde to i psychicky. A funguje to i naopak – když člověk objeví kořeny svých problémů v psychoterapii, může s nimi pracovat i skrze fyzioterapii. Ještě mě napadá otázka ohledně zodpovědnosti. Často slyším od lidí frustraci z toho, že jim okolí v rámci psychosomatiky vyčítá, že si za svůj stav mohou sami – „kdybys víc pozitivně myslel, tak se ti to nestane“. Jak vnímáš tuto zodpovědnost a vztah k sobě?

Přemýšlím, kdo to říká. Jestli je to někdo v mém okolí, kdo mi říká „měl jsi víc cvičit nebo spát“, tak bych možná měla popřemýšlet o vztazích, které mám. Nebo je to můj vnitřní soudce a ten tlak si vytvářím sama na sebe? V tu chvíli je to hodně o práci s psychikou. Cesta je jednodušší s průvodcem, ale práce je vždy jen na nás. Nejdůležitější je vytvářet si prostor sama pro sebe, kde zlepšuji vnímavost vůči svému tělu – ať už je to meditace, dech, běhání, pletení, malování nebo tanec. Měla by to být činnost, která mi dělá dobře a dostane mě do stavu „flow“. Jako fyzioterapeutka se nejdřív snažím zjistit, k čemu ta žena tíhne. Nemám univerzální recept typu „třikrát denně osm dřepů“. Každý pohyb je dobrý, ale univerzální cvik na spasení neexistuje. Velkou roli hraje psychická pohoda a vnitřní rozhovor se svým tělem. Když položíte otázku, odpověď k vám nějak dopluje – v rozhovoru, v písničce, ve snu nebo při vaření. Stačí dát tělu prostor.

Takže být v kontaktu se svým tělem i psychikou. Jak ale být v kontaktu se svým pánevním dnem a zabránit tomu, abych se od něj odpojila?

Zabránit tomu je těžké, ženy ke mně chodí, až když už se to stalo. Můžeme polemizovat, jestli je to vlivem výchovy, školy, sezení nebo prostředí. Důvodem může být i nehoda, pád, traumatický porod nebo sexuální násilí. S každou ženou pracujeme na zlepšení vnímání. Máme paletu nástrojů a zkoušíme, co komu vyhovuje. Může to být dotek, dechové cvičení, poklepy, aby člověk tu část těla vůbec začal vnímat. Zkoušíme probrat receptory. Může to být střídavá koupel, tření froté ručníkem nebo naopak velmi jemný vjem – třeba králičí kůže, která je velmi příjemná na dotek. Může to být i to, že si žena vezme zrcátko a podívá se na svou vulvu. Také pracujeme s vnímáním napětí. Je dobré dát napětí číslo od 1 do 10. Když cítím, že mám v pánvi napětí na pětce, musím si vědomě oddechnout nebo udělat nějakou techniku. Hledáme cestu, která každé ženě funguje.

Napadá mě ještě otázka – teď se celou dobu bavíme o ženském pánevním dnu, ale co muži? Ti ho mají přece také.

No, nevím, nakolik to muži řeší. Osobně mi přijde, že muži neradi hledají odpovědi tím, že by se v tom „pitvali“ – to je spíše doména žen. Na kliniku k nám muži moc nechodí. Myslím si, že to začnou řešit až ve chvíli, kdy se objeví konkrétní zdravotní problém nebo něco přestane fungovat. Pak jsou k tomu vlastně donuceni. Ale samozřejmě, pánevní dno mají také. Ve škole nás ale upozorňovali, že u mužů je na stres a napětí mnohem náchylnější oblast žvýkacích svalů a ústního dna. U mužů tedy častěji vidíte problémy s čelistí, ale nedá se to paušalizovat.

Rozumím. Chtěla jsem se tě zeptat na jednu běžnou věc. Hodně žen dnes zmiňuje, že „cvičí Kegelovy cviky“. Stačí to jako péče o pánevní dno? Jaký máš názor na toto posilování?

Je dobré nejdříve zjistit, v jakém stavu to pánevní dno vůbec je. Můžete ho sice posilovat naslepo, ale může se stát, že se problémy zhorší. Často zjistíme, že svaly jsou v obrovském napětí, a v takovém případě se žena musí nejdříve naučit relaxovat. Pokud se bavíme o izolované funkci, chceme, aby žena uměla svaly sevřít, vytáhnout je směrem vzhůru k hlavě, ale pak je také uměla povolit. Když budu mít něco pořád stažené a budu to dál posilovat, nevyužiji plný potenciál toho svalu. Je to sval jako každý jiný – na biceps máte desítky cviků a u pánevního dna je to stejné. Pokud umíte jen jednu věc, máte velmi malou paletu možností.

Jak tedy začít správně?

Kamila: Základem je naučit se svaly aktivovat a zase povolit. Ženy si to mohou navnímat samy, třeba pomocí prstu v pochvě, aby zjistily, jestli jsou svaly vůbec schopné stisku a uvolnění. Pokud si nevědí rady, je lepší zajít za fyzioterapeutem. Co se týče pomůcek, jako jsou různá vaginální závaží, ty jsou za mě trochu kontroverzní a na klinice s nimi nepracujeme. Důležité je totiž umět použít pánevní dno ve funkci – tedy v pohybu. Musíme vědět, jestli ty svaly umí vydržet v tahu, ale i jestli zvládnou rychlou kontrakci. To je klíčové třeba u inkontinence. Únik moči se totiž většinou nestane při pomalém, kontrolovaném cviku, ale při nečekaném pohybu, jako je kýchnutí nebo poskok.

Právě téma inkontinence a sportu je hodně časté. Mnoho žen si kvůli únikům zakáže třeba trampolíny nebo švihadlo. Je to správná cesta?

Já osobně nezakazuji žádný pohyb. Radost z pohybu je pro mě nadřazená. Pokud je cílem ženy skákat na trampolíně, tak k tomu budeme v terapii směřovat. Nejdříve budeme cvičit v klidných podmínkách, ale pak můžeme zkusit různé „vychytávky“. Třeba si dát mezi kolena jógový bloček a stisknout ho – tento stisk pomůže aktivovat pánevní dno a udrží ho v aktivitě i při skoku. Je škoda, když ženy po porodu na sport rezignují. Pro přechodnou dobu může pomoci i inkontinenční pomůcka (vložená do pochvy, která vyztuží stěnu a podepře orgány), aby si žena mohla jít zaběhat a neztratila psychohygienu. Cílem je ale samozřejmě dopracovat se k tomu, aby se časem obešla bez ní.

Kromě urologických témat ženy často řeší i sexuální vitalitu. Co bys doporučila pro tuto oblast?

Milovat se. Na jednom kurzu u paní Clary Lewitové se řešila vaginální napářka pro prohřátí pánve. Paní Lewitová tehdy s velkou moudrostí řekla: „Pokud potřebuješ prohřát pánevní dno, řekni svému manželovi.“ Je to pravda – když pánevní dno používáme ve funkci, zlepšuje se jeho prokrvení i síla. Měla jsem pacientku s nevratným poškozením svalů, která měla doživotně cvičit. Přišla na kontrolu, přiznala, že necvičila, a přesto se její stav zlepšil. Ukázalo se, že má nového partnera.

Takže sexuální aktivita může být vlastně i tréninkem.

Přesně tak. Jedna z rad pro lepší vnímavost je zkusit při styku chvíli zůstat v klidu – jen vsunout penis (ideálně v pozici, kdy je žena nahoře) a otestovat si práci svalů. Sevřít, vytáhnout, povolit. Partner má v tu chvíli za úkol se nehýbat a jen vnímat partnerku. Probudí se tím energie i vnímavost pochvy a prožitek je pak úplně jiný. Sex je v naší terapii důležité téma. Ptáme se na močení, stolici i sexuální funkce, protože to jsou cenné informace o stavu pánevního dna.

S čím dalším za tebou ženy chodí?

Hodně v těhotenství, po porodu, s endometriózou nebo s bolestivým stykem. Často se také setkávám s tzv. vulvovaginálním diskomfortem – ženy trpí pálením nebo svěděním, ale nejde o infekci. Často je to způsobeno útlakem pudendálního nervu kvůli příliš vysokému napětí svalů v pánvi. Jakmile naučíme ženu pracovat s tím napětím a uvolnit se, potíže často okamžitě zmizí bez jakýchkoliv mastiček.

Zmínila jsi i endometriózu. Jak se na ni díváš ze somatopsychického pohledu?

U žen s endometriózou se velmi často objevuje společný jmenovatel: obrovský tlak na výkon. Jsou to ženy, které byly od dětství vedeny k tomu, aby byly nejlepší ve škole, v práci nebo ve sportu. Mají v sobě přísného „vnitřního soudce“ a tlačí se do věcí, které ani nechtějí dělat. Čínská medicína pro to má termín „chlad v pánvi“ – ta oblast je vlastně zamrzlá, neproudí tam život. Fyzické uvolnění svalů je jen jedna část. Pokud žena chodí každý měsíc na uvolnění pánevního dna, ale nic nezmění ve svém přístupu k sobě, problém se bude vracet.

Takže je to zase o té zodpovědnosti za sebe sama?

Ano, ale ne o tom vytvořit na sebe další tlak, že „musím cvičit“. Je to o tom pochopit, co moje tělo potřebuje, a dopřát mu to, i když se mi ta odpověď nelíbí. Tělo nelže a prozradí nás. Sama jsem to zažila, když mi muž řekl, že mám naštvaný hlas, i když jsem si myslela, že naštvaná nejsem. Teprve když jsem si tu emoci přiznala, tělo se uvolnilo a emoce odplula.

To je krásný závěr. Přiznat si to, co prožíváme.

Nejdůležitější je soucit k sobě samé. Mnohdy je jednodušší mít soucit s druhými než se sebou. Více laskavosti a soucitu k sobě – to je cesta, která vede k cíli.

Kamilo, moc děkuji za podnětný rozhovor a přeji ti krásný den.

Děkuji moc.