V rozhovoru s Karin Treuerovou jsme probírali téma toxických vztahů, manipulace a spirituální manipulace. Na pozadí příběhu z amazonského pralesa, kde se Karin účastnila ceremonií s posvátnými rostlinami síly, se rozkrývá temná stránka jihoamerického folkloru – milostná magie, nebo-li „amarre“. Rozhovor je přepisem z audiorozhovoru pro seriál NAUcast a poslechnout si ho lze na Spotify, Apple Podcasts a YouTube.

 

Dnes se na ten náš ženský – ale nejen ženský – well-being podíváme zase trošičku z jiného úhlu pohledu než v předešlých epizodách, a to sice skrze vztahy. Dnešním tématem totiž budou manipulativní vztahy a různé manipulativní vztahové dynamiky, které se netýkají jen našich dospělých verzí, ale často, ne-li vždycky, sahají až do našeho dětství. A já mám velkou radost, že nám dnes přišla o tomto tématu popovídat – a to z velké části na základě své osobní zkušenosti – moje kamarádka Karin Treuerová. Karin, ahoj!

Ahoj, Lubko!

 

Tak, Karin, ty se věnuješ lektorování všímavého rodičovství, ale tvoje pole působnosti bys možná dokázala popsat nejlépe ty sama.

 

No, rozmýšlím se, odkud to vzít, protože je tam i nějaká historie. Původním povoláním jsem učitelka v mateřské škole. Ale když jsem tu školu dokončila, vůbec jsem se necítila na to být v kuse s dvaceti nebo třiceti malými dětmi. V podstatě jsem vhupla do korporátního světa, do světa různých firem, a nakonec mě to ukotvilo v reklamě a produkci, kde jsem byla dvacet let.

 

Vlastně po této dvacetileté kariéře v byznysu, který – co si budeme povídat – je komerční a profituje z toho, že se firmy a produkty chtějí zviditelnit, už jsem ke konci měla svoji vlastní firmu. Založila jsem ji někdy v roce 2020 nebo 2021. Jenže potom se věci začaly dít. Vydala jsem se na cesty do Amazonie a v podstatě mi tam v té „divočině“ došlo, že tento byznys už chci ukončit. Nechala jsem ho ještě chvíli běžet, protože věci byly nejisté, ale v zásadě mi bylo jasné, že touto cestou už dál nepůjdu. Potom se začala odehrávat úplně nová éra v mém životě.

Nastartovala ji zkušenost, o které se tu dnes asi budeme bavit. Celé se to prolínalo – já jsem se totiž už někdy v roce 2019 začala o sebe vážně zajímat, nastoupila jsem na psychoterapii a zažila různé další, více či méně alternativní přístupy. Ať už to bylo holotropní dýchání nebo hypnoterapie. Začala jsem se zajímat o věci i mimo mainstreamovou psychologii a šla jsem v té „králičí noře“ stále hlouběji. No a to mě nakonec přivedlo k amazonským rostlinám síly, které mi otevřely vědomí.

 

Jak jsi to teď popsala, zní to tak „hladce“ – že jsi prostě jela do Amazonie a tam se ti jako mávnutím proutku osvítil duch a všechno bylo v pozitivním smyslu zalité sluncem. Ale my obě víme, že to úplně jen pozitivní nebylo, že?

 

Určitě ne. Veškerá práce, kterou jsem na sobě začala dělat, byla podpořená i tou klasickou psychoterapií. S paní psycholožkou jsme odhalovaly různé roviny, ale zajímavé je, že to netrvalo tak dlouho. Byla jsem tam jen párkrát, možná čtyřikrát pětkrát, a ke konci té spolupráce jsme obě dospěly k závěru, že už se nemáme kam dál dostat. To, co jsme měly vytáhnout, jsme vytáhly na světlo.

 

Vlastně ještě během té doby, co jsem k ní chodila, jsem zažila vážný spirituální zážitek díky substanci. Nevím, jestli to můžu říct, ale tak snad můžu – byly to magic mushrooms, houbičky. K těm se váže vtipný příběh. Před dvaceti lety jsme s kamarády zkoušeli kdeco, ale nikdy to pro mě nemělo žádný spirituální efekt. Nikdy jsem neměla bad trip, spíš to bylo o tom, že jsem se prosmála tak, až mě bolel obličej. Bylo to pozitivní, ale nikdy to nemělo přesah někam dál.

 

Tehdy se o tom ještě ani zdaleka tolik nemluvilo. Ty látky, které rozšiřují vědomí, se braly prostě rekreačně, pro zábavu, že?

 

Ano. A dnes se to děje taky, ale pravdou je, že duchovno už v mé komunitě není takové tabu. Běžně se o tom bavíme. Ale v našich končinách to ještě není tak dlouho, co se o těchto věcech veřejně vůbec nemluvilo.

 

Vtipné na tom bylo, že jsem se k té látce dostala po těch letech úplnou náhodou. Jeli jsme s mým tehdejším partnerem z Prahy do Bratislavy za rodiči a cestou jsme brali kamaráda. Ptal se, co nám dluží za cestu, a já na to: „Nic nepotřebujeme, ale ty jsi říkal, že máš houbičky… tak já si je klidně vezmu.“ Můj tehdejší partner z toho zrovna nadšený nebyl. Ty houbičky byly vysušené a já je v Praze dala do mrazáku, kde byly dva roky. Pak jsem se s tím partnerem rozešla, odstěhovala se a v mém novém bytě tam ty houbičky čekaly další dva roky.

 

A v době, kdy jsem začala chodit na tu psychoterapii – ty synchronicity prostě nevymyslíš – jsem si na ně vzpomněla. Rozdělila jsem je na polovinu (až později jsem zjistila, že to byla obrovská dávka), ale vzhledem k minulým zkušenostem jsem tušila, že to bude v pohodě. Brala jsem to velmi vážně, šla jsem podle všech „pravidel“.

 

A to byl můj první spirituální zážitek. Byl to v podstatě regresní zážitek do dětství. Ocitla jsem se v domě mých prarodičů, kteří pro mě byli absolutně největším zdrojem lásky v životě. A tam jsem si začala ve svém dospělém těle uvědomovat věci z dětství. Kdo pro mě byli, proč tam byli a proč to tak bylo.

 

Po tomto zážitku jsem šla znovu na terapii a paní terapeutce jsem to na rovinu vybalila. Byla velmi otevřená a řekla mi: „To je skvělé, opravdu to na vás mělo terapeutický efekt.“ Vlastně mi to schválila. A pak přišla ta druhá polovina… Tím to všechno začalo a začaly jsme se dotýkat věcí, které jsou zdrojem mých dnešních témat. V roce 2021 mě ty substance a alternativní metody uzdravování začaly zajímat víc a víc. A v květnu toho roku jsem poprvé vycestovala do Amazonie. Už jsem věděla o ayahuasce a o těchto rostlinných medicínách.

 

Tehdy už se skutečně začalo víc mluvit o možnosti využití psychedelických látek v rámci terapie, objevovaly se filmy a podcasty…

 

Já jsem ale byla úplný nováček. Neměla jsem kolem sebe nikoho, kdo by měl takovou zkušenost. Kromě těch houbiček nebo nějakého LSD v mládí jsem s těmi lidmi nebyla v kontaktu. Ten kamarád mi to tehdy dal jen tak „mimochodem“. Nebyla jsem v žádné komunitě. Všechny mé zdroje byly jen externí.

 

To rozhodnutí tam jet nedokážu úplně vysvětlit. Ten „calling“ (volání) byl tak silný, že jsem věděla, že to musím udělat. Měla jsem firmu, byla jsem paní svého času, měla jsem na to peníze. Byl sice covid, ale řekla jsem si, že si udělám služební cestu do Ekvádoru.

 

Našla jsem si retreatové centrum – nevěřím na náhody, věřím v synergii – a dostala jsem se do centra, které vede jeden Čech, velmi známý v našich končinách. Zažila jsem tam své první dvě ceremonie s ayahuascou. Ta první byla taková „testovací“, pro nováčky, aby toho nebylo moc. Nic moc se nedělo. Ale během té druhé… to byl ten nejsilnější zážitek v mém životě. S těmi houbičkami to bylo intenzivní a emotivní, ale s „ájou“ to byl stav úplně bez těla. Během té noci se vyřešilo strašně moc věcí. Úplně zmizel strach ze smrti. Se smrtí jsem měla hodně narušený vztah kvůli své babičce, která odešla, když mi bylo jedenáct. To byla moje největší rána z dětství, která se se mnou táhla dál.

ano, ten strach ze smrti se prostě rozplynul. A v tom momentě ke mně přišla zajímavá informace, kterou jsem tehdy nechápala – že bych měla začít psát. Říkala jsem si: „Co jako? Já jsem si nikdy nepsala ani deník, nic.“ Tak jsem to tehdy pustila z hlavy.

 

Byl tam moment, kdy jsem opravdu necítila své fyzické tělo. Byl to ten stav, který se popisuje jako totální jednota. Zároveň to bylo jako na DMT – ty zážitky fraktálů a podobné věci. A když jsem cítila, že se mi ego vrací do těla, začalo mi klást otázky. Před ceremonií nám totiž říkali, že se můžeme „medicíny“ na cokoli ptát.

 

Tak jsem se po tom famózním úvodu vrátila do těla a říkám si: „Aha, tak já mám otázku: Proč jsem tady?“ Úplně jednoduchá otázka. A překvapivě přišla odpověď: „Právě pro toto.“ Začala jsem to v hlavě hned šrotovat a analyzovat. V ten moment jsem si to vysvětlila tak, že když jsem v džungli se šamany a piju loky ayahuascy, tak „toto“ je to, co mám dělat.

 

Dnes už vím, že tohle se stává vysokému procentu lidí – najednou si myslí, že mají být šamany, ale je to často brutální iluze. Dnes se na tu otázku i odpověď dívám úplně jinak. Pochopila jsem, že to, co jsem si tam tehdy vykonstruovala, bylo jen moje „ego“.

 

Ale našla jsi nakonec v té odpovědi „právě pro toto“ svůj smysl? Našla jsi to „toto“?

 

Dovolím si tvrdit, že jsem ho našla. Velmi těžko se to vysvětluje, ale souvisí to s tím, co se stalo těsně předtím. Už to není o tom, že já mám někomu pomáhat z pozice nějakého „zachránce“ nebo zraněného ega.

 

Děláme tyto věci a mluvíme o nich proto, že máme motivaci sdílet zkušenosti. Někde venku je možná člověk, který ty věci potřebuje slyšet právě od někoho, kdo zažil něco podobného a dostal se z toho. Takže takovou oklikou jsem k tomu došla.

 

Ten zážitek byl ale tak intenzivní, že jsem tehdy prostě uvěřila, že ti lidé, kteří ceremonií vedou – ten starý šaman, jeho syn, majitel centra – jsou prostě dobří lidé. Uvěřila jsem, že když pracují s tak úžasnou medicínou, nemůžou to být zlí lidé.

 

Takže máš pocit, že spirituální autorita v lidech automaticky vzbuzuje dojem, že ten člověk musí být zákonitě dobrý, morální a mít jen ty nejlepší záměry?

 

Podle mě je to vždycky podmíněné tím, co si do té pozice ten druhý člověk (já) promítne. Mně to tehdy opravdu otevřelo vědomí a dalo mi to nahlédnout na věci způsobem, o kterém jsem netušila, že je možný.

 

Jenže je tu otázka: Kdo tu medicínu servíruje a jakou má agendu? Medicína samotná je neutrální, ona udělá svoji práci, ale ten, kdo ji podává, může mít svou agendu. Já jsem tehdy měla svůj vnitřní „set-up“ a díky tomu jsem nahlédla do svých osobních sfér. To si prostě nevymyslíš, to se musí zažít. Můžeš si o tom číst tisíce výpovědí jiných lidí, ale tvoje zkušenost bude vždy individuální.

 

Ale k tvé otázce – spirituální autorita je na konci dne pořád jen člověk. Já, ty, šaman, guru… kdokoli, koho si postavíme na piedestal. Každý jsme jen člověk a každý jsme konfrontovaný se svým svědomím. Otázkou je, zda mají tito „spirituální otcové“ čistý charakter a morální základ. Zda to, co odevzdávají, je čistý dar, nebo je v tom něco jiného.

 

Mám pocit, že u těch spirituálních vůdců můžeme narazit na lidi s manipulativní povahou. Mají určité charisma a schopnost přesvědčit ostatní, že to, co říkají, je jediná pravda. Vnímáš to taky tak?

 

Určitě ano. A myslím, že je důležité říct i to, že i ten nejmanipulativnější guru může říkat věci, které jsou pravdivé. Může citovat hluboké pravdy a filozofie, ale jako manipulátor je využívá pro svůj prospěch. To se v těchto kruzích stává často.

 

Inspirace je všude kolem nás. Já se inspiruji lidmi, a paradoxně i od těch s manipulativní povahou se dá hodně naučit. Tito lidé v pozicích guruů mají tendenci lidi ovládat, podsouvat jim jen určité informace, aby si je udrželi blízko. Vždy je tam nějaká skrytá agenda a záměr, který není čistý.

 

Myslíš si, že kdyby měl takový člověk možnost a mohl to udělat beztrestně, vmanipuloval by si každého?

 

To je zajímavá otázka. Zase – jsme jen lidé. Když se podívám sama na sebe, vím, že jsem dřív měla taky určité „toxické“ rysy. Určitě jsem se ke svému okolí někdy chovala toxicky. Není to omluva, ale věřím, že to mělo svoji příčinu a důvod. Všechno, co jsem v životě udělala, mělo svůj význam. Důležité pro mě je, že dnes jsem schopná na to nahlédnout jinak. V ten moment jsem to prostě lépe neuměla. To neznamená, že své minulé chování schvaluji, ale dnes už mám jinou optiku.

 

Stejnou optikou se dá dívat i na ty manipulátory. Samozřejmě, já jsem nikdy nikoho nemanipulovala tak, jako někdo mnou – to, co se stalo mně, byl extrém. Neumím si představit, že bych to někomu udělala. Ale v každém z nás jsou obě polarity. Je to jako ten symbol Jin a Jang – v každé dobré části je kousek té špatné a naopak.

 

Věřím, že to, co máme hluboko v sobě, se pod vlivem příznivých (nebo nepříznivých) okolností projeví. Pokud má někdo v sobě hluboké zranění a dostane příležitost dělat „šamana“ nebo vést komunitu, kde mu lidé naslouchají, může se to jeho vnitřní zranění projevit jako manipulace. Neexistuje na to jedna šablona, je to individuální.

 

Ale například u lidí, kteří se stanou obětí manipulativního vztahu, tam vidím jisté podobnosti. Jsou to často empatičtí lidé, citliví, kteří mají touhu pomáhat nebo druhé zachraňovat. Vidíš tam i ty nějaké společné znaky? Časem jsem vypozorovala, že tam ty podobnosti jsou. Jak to vnímáš ty?

 

Myslím, že máš úplnou pravdu, protože jsem to viděla i sama na sobě. Je to v podstatě proměna. Když se bavíme o těch sebepoznávacích nástrojích – už jsme zmínily medicíny a další metody – tak mě toho zajímá hrozně moc. Astrologie, Human Design, okrajově i numerologie (i když v té nejsem žádný expert).

 

Kdysi jsem byla u jednoho fantastického astrologa a dodnes vzpomínám na to, co mi řekl. Mám v horoskopu strašně moc vody – voda v Raku, voda v Rybách, vodní měsíc. Takže té empatii jsem se v tomto životě zkrátka nemohla vyhnout.

 

Zajímavé je, jak ta „voda“ začala pracovat ve chvíli, kdy jsem se o sebe začala zajímat a kdy jsem si to k sobě pustila. Někdo říká, že když se v těchto věcech začneš moc vrtat a studovat je, tak se tím vlastně programuješ. Ale já jsem si to ověřila v praxi. Když jsem dřív žila tím starým způsobem, ta vlastnost tam sice stále byla, ale byla pohřbená pod nánosem všech možných programů a vzorců. Ta empatie tehdy nebyla projevená zdravě.

 

Věděla jsem, že ten zdroj v sobě mám – moje babička, ke které jsem měla velmi blízko, byla mimochodem také Rak. Ale během mé minulé kariéry a během mých divokých „třicítek“ to bylo jiné. Tehdy to bylo období party drog a různých závislostí. Ať už to bylo nakupování, nebo dokonce porucha příjmu potravy – trpěla jsem bulimií, která později přešla do nadměrného užívání laxativ.

 

Byl to velký náklad, který jsem si nesla. A když se na to dívám zpětně, v tom všem se odrážela ta stará zranění. Ta pravá, zdravá empatie se u mě začala rozvíjet až nedávno. Teprve když jsem jela do Ekvádoru a později do Peru, začala se moje motivace měnit. Dnes už vím, že v té době tam ještě úřadoval ten zraněný empat, který byl buď totální „people pleaser“ (člověk, který se chce všem zavděčit), nebo se pasoval do role zachránce: „Já jsem ta, která bude všem pomáhat.“

 

Tomu rozumím. Chci se tě ale zeptat – myslíš si, že v tom empatovi je víc ta tendence zachraňovat, nebo spíš nevědomá potřeba hledat někoho, kdo zachrání jeho?

 

Když se na to podíváme zblízka… Bavíme se o empatovi, který ve svém jádru není zlý člověk. Představme si rodinné prostředí, které není bezpodmínečně přijímající. Dítě nemá pocit emoční blízkosti k rodičům, to pouto není pevné a zdravé. Takové dítě pak odchází do života se zraněním.

 

Můžete mít dvě děti ve stejném prostředí, nebo děti v různých rodinách, které mají stejný základ: rodiče ze své emoční kapacity prostě nebyli schopni dát dítěti to, co potřebovalo – zdravý základ, blízkost, lásku, soucit.

 

Z těchto dětí se pak stávají buď ti zmiňovaní „people pleaseři“, nebo zranění empati. Takové dítě se naučí „skenovat“ emoce ostatních lidí. Protože je v domácím prostředí v nejistotě, naučí se vnímat, jak se cítí otec nebo matka, aby přežilo. Je to pro něj otázka přežití. Naučí se předvídat: „Jak se mám teď chovat, aby mě přijali? Mám teď být raději ticho, nebo mám jít pryč?“ To je jedna cesta, kterou se to zraněné dítě vydá.

 

A pak jsou děti, ze kterých se (přestože pocházejí ze stejného prostředí) mohou vyvinout lidé s poruchou osobnosti. I když nejsem psycholog a mluvím jen ze své zkušenosti a pozorování, viděla jsem to. Lidé s těmito poruchami mohou být velcí „overachievers“ (lidé orientovaní na extrémní výkon). Svou pozornost si uzurpují pro sebe a začnou s ostatními manipulovat.

 

Takže to prapůvodní zranění je stejné, ale buď z vás udělá zraněného empata/zachránce, nebo se vyvinete úplně jiným směrem k manipulaci. Obojí přitom může pramenit z naprosto stejného nedostatku v dětství.

Rozumím. A máš pocit, že právě tohle (nastavení z dětství) tě později dovedlo k tomu, že jsi zažila ty manipulativní vztahy?

 

Určitě ano. Za svého prvního velkého „učitele“ považuji partnera, se kterým jsem byla v letech 2018 a 2019. Ten vztah trval půl roku. Byl to první muž, u kterého jsem si začala uvědomovat, že mi tam něco nesedí.

 

Byl to Američan, měl v Praze restauraci… ale to jsou vedlejší věci. Co bylo podstatné: velmi brzy začal mluvit o rodině a o dětech. Prostě mi „mazal med kolem pusy“. Byla to ta klasická honeymoon fáze (fáze líbánek) v toxickém kruhu – tedy lovebombing. Ten člověk ti ukáže úplně všechno, co bys s ním mohla mít. Vymaluje ti dokonalou iluzi. A mně tehdy nebylo dvacet, byla jsem zralá žena, ale stejně mě to dostalo.

Ten vztah byl jako na horské dráze – neustále nahoru a dolů. Pokaždé, když jsme se dostali do krize, začala jsem pod vlivem toho počátečního lovebombingu zpochybňovat své vlastní duševní zdraví. To je ten gaslighting. Zraněný empat, který ještě neví, v čem se nachází, začne nejdřív obviňovat sebe: „Asi jsem udělala něco špatně, asi je to moje chyba, já jsem ten problém.“

 

Ta reakční doba – od uvědomění si problému až po rozhodnutí odejít – je u každého jiná. U tebe to trvalo půl roku, u někoho to trvá deset let. Často se v této souvislosti mluví o syndromu vařené žáby. Ten manipulátor si k tobě dovoluje víc a víc, zintenzivňuje to, co ti dělá, ale děje se to postupně.

 

Přesně tak. Manipulátorovi to může procházet dlouhé roky, protože oběť stále věří tomu „medu“ z úvodu. Když přijdou pochybnosti, přijde ze strany manipulátora další vlna lovebombingu a tu „žábu“ v hrnci zase trochu víc povaří. Navíc ti začne tvrdit: „Takhle to přece nebylo, ty si to nepamatuješ správně, to si vymýšlíš.“

 

Já jsem v tom půlroce zažila leccos. Tehdy jsem si říkala: „Vždyť on mě miluje, vypráví mi, jak budeme spolu…“ Zní to naivně, ale i když jsme dospělí a senzitivní, chceme tomu věřit. Nejdřív jsem se snažila víc a víc, svalovala jsem vinu na sebe, ale pak jsem najednou dospěla do bodu, kdy jsem si řekla: „Moment, takhle to přece nebylo. Já vím, jaká je pravda.“

 

Dnes tomu člověku a tomu vztahu děkuji. Byl to důvod, proč jsem v sobě začala nacházet první zrnka sebelásky. Vím, že je to dnes hrozné klišé, které na nás skáče z každého rohu, ale u mě to tak opravdu bylo. Musela jsem se naučit se za sebe postavit.

 

Pamatuji si ten spouštěč – byl to moment, kdy jsem strašně plakala, bylo to až záchvatové. Tehdy jsem si řekla, že tohle už si sama sobě nemůžu dál dělat. Sice jsem si to pak musela ještě mnohokrát připomínat, protože ten tah k tomu partnerovi byl silný, ale nakonec jsem se z toho vztahu dostala.

 

Zajímavé je, že pak přišli další muži, u kterých se to opakovalo…

 

Ano! Bylo to fascinující. Předtím jsem se s takovými typy nesetkávala a najednou přišli další dva v řadě. Jeden vztah trval dva měsíce, další dva týdny a ten poslední dokonce jen týden. Moje schopnost to rozpoznat se zrychlovala. To bylo v letech 2020 a 2021.

 

A pak přišel květen 2021 a cesta do Ekvádoru. To, co se dělo dál, nebyla nic jiného než další forma manipulace, ale tentokrát zahalená do roucha spirituality a medicíny. Ten svět mě fascinoval, ale vůbec jsem neviděla pod povrch. Neměla jsem nikoho, s kým bych to mohla konzultovat.

 

Ten „calling“ tam jet byl ale tak silný, že bych to neudělala jinak. Muselo to tak být, přestože mě to srazilo na úplné dno. Došlo to až do momentu, kdy jsem si říkala, že už tu raději nechci být… ale i tak bych do toho šla znovu.

 

Rozumím. Připadá mi, že v těch předchozích vztazích v Česku už jsi byla schopná rozpoznat: „Počkat, na tohle už nenaskočím.“ Proto se ty vztahy tak zkracovaly. Než se vrhneme na ten příběh z Amazonie, zeptám se na otázku, která padla od našich posluchačů: Jak se za sebe postavit v tom momentě, kdy mi dojde, že je se mnou manipulováno?

 

To je otázka za milion dolarů, že? Je to nesmírně těžké. Souvisí to i s tím, na co jsem se tě ptala předtím, než jsme začali nahrávat – tedy jak hluboko do té „králičí nory“ můžeme zajít.

 

Jsem přesvědčená o tom, že všechno, co se nám stane, má svůj hluboký význam. Je velmi těžké radit lidem, o kterých nic nevím – nevím, jak dlouho v tom vztahu jsou, ani co přesně prožívají. Ale v podstatě jde o hluboké vnitřní rozhodnutí: „Tohle už nechci zažívat.“ Musí se v nás ozvat pud sebezáchovy nebo síla rodící se sebelásky, která převáží nad tím, co se v tom vztahu děje. To rozhodnutí musí být pevné. Chápu, proč do toho tolik lidí spadne znovu – je tam taková ta fáze „recidivy“.

 

Recidivy, ano.

 

U mě v tom prvním vztahu přišel jeden velmi zásadní moment, kdy jsem věděla, že je konec. Že už to prostě nejde dál. Měli jsme ale tehdy ještě společné plány, třeba dovolenou, která měla být dárkem k mým narozeninám. Ještě jednou, naposledy, jsem mu tehdy uvěřila a na tu dovolenou jela. Jenže po návratu to tam znovu celé zkolabovalo. A tehdy jsem si řekla: „A dost.“ Už jsem nepotřebovala další důkazy o tom, že tohle pro mě není.

 

Je to složité. Z pohledu nadhledu, který mám dnes, se to říká snadno, ale v té realitě je to jiné. Někdo má s tím partnerem děti, někdo s ním pracuje, mají společnou hypotéku a jsou na sebe existenčně navázaní. Chápu, že pro takové lidi je to rozhodnutí nesmírně těžké.

Nemluvím z pozice někoho, kdo všechno ví – pořád se učím. Ale z vlastní zkušenosti vím, že i když to bylo „o hubu“ a šlo mi v podstatě o holý život… V jednu dobu jsem dokonce neměla kde bydlet. Když se to celé v té džungli semlelo, přišla jsem o příjem a nebyla jsem schopná pracovat. Skončila jsem bez peněz, bez práce a bez domova. Jen díky jednomu kamarádovi, který mě nechal několik měsíců spát u sebe na gauči, jsem měla kde být.

 

Teď jsi to trochu rozvedla a myslím, že je důležité to zmínit. O manipulativních vzorcích se dnes mluví čím dál častěji, což je skvělé, ale je tam obrovský rozdíl v intenzitě. Ve vztazích s lidmi, kteří mají narcistické rysy (říkám to jako laik, s nadhledem), lidé často končí na úplném dně. Bez peněz, bez domova, v soudních sporech o děti, bez komunity.

 

Podle mě jsi na tu otázku odpověděla tím slovem: sebehodnota. Budovat svou sebehodnotu – ať už skrze psychoterapii nebo cokoli jiného – nikdy není chyba.

 

Moje logika říká: čím vyšší je tvoje sebehodnota, tím kratší čas dovolíš někomu jinému, aby ti ubližoval. Nenecháš to zajít tak daleko. Přesně tak to je. Neexistuje jedna univerzální odpověď, každý si píšeme svůj příběh. Tím, že ho sdílím, může někdo jiný zažít svůj „aha moment“. Třeba si řekne: „Tohle na mě sedí, tohle bych mohla použít.“ Každý sice nezažije „spirituální manipulaci“, ale ta manipulace jako taková má stejné základy, jen jiné kulisy. Proto je důležité o tom mluvit.

 

Tak se tedy pusťme do toho příběhu z džungle.

 

Takže, v Ekvádoru to byl krátký retreat pro ženy, jen pět dní a dvě ceremonie. Po té druhé jsme se balili domů. Na konci se tam postavil takový mladý indián a děkoval nám v „maloca“ (kruhový chrám, kde probíhají ceremonie). Nabízel korálky a produkty na podporu. Došlo mi, že je to syn toho starého šamana.

 

Krátce poté, co jsem odjela a trávila pár dní v hlavním městě, mi tenhle syn napsal na Facebooku. Že mám dobrou energii, děkují za návštěvu a podobně. Já jsem byla stále v tom „po-ceremoniálním obláčku“. Po takových zážitcích je člověk ve změněném stavu vědomí velmi ovlivnitelný. Dnes už chápu, proč mi psal zrovna tehdy – vědomí ještě není na běžné úrovni a vy jste snadný cíl.

 

Přišlo pozvání do Peru. On mi poslal fotky „svého“ centra. Já, jako akční produkční, jsem hned nechala v Praze vytisknout letáky, založila sociální sítě a plánovala, jak tam budeme pořádat retreaty s medicínami. Uzavřeli jsme „deal“: já jim budu shánět klienty a dělat marketing, oni mě za to budou zadarmo učit o medicíně. Byla to nabídka, která se tehdy neodmítala.

 

V srpnu 2021 jsem odletěla do Pucallpy. Na letišti mě vítal ten syn a jeden Čech, který mi tehdy tlumočil, protože já jsem neuměla španělsky ani slovo a oni neuměli anglicky (mluvili jen španělsky a domorodým jazykem Shipibo).

 

Když jsem přijala do centra, byl to šok. Na fotkách to vypadalo skvěle – sprchy, záchody, jungle houses. Realita? Centrum bylo zanedbané, všude odpadky, starý gauč, plasty. Říkala jsem si: „Aha, tak tohle je trochu něco jiného.“ Ale zakousla jsem se a začala makat, abych to dala do pucu.

 

Brzy jsem se dozvěděla první zásadní věc: To centrum mu vůbec nepatřilo. Potkala jsem v nedaleké vesnici Jarina Cocha člověka, který mi vyprávěl příběh toho místa. Postavil ho Američan, který ale musel utéct na Bali poté, co vyhodil místní šamany, protože zjistil, že na klienty během ceremonií „házejí“ negativní věci, aby je pak jakože „zachraňovali“ a tahali z nich peníze. Ti šamani na něj za trest seslali černou magii (brujería) a on i s personálem v hrůze utekl. Tato „moje“ rodina se tam prostě jen nastěhovala s tím, že to tam vyčistí a budou tam žít.

 

To je druhá obrovská červená vlajka! Najednou zjistíš, že ti lhal o vlastnictví a že to místo má takovou temnou historii.

 

Jenže já jsem byla pod vlivem té medicíny z Ekvádoru. Moje mysl si to dokázala obhájit: „To je jen jiná kosmovize, on to ten Američan asi špatně pochopil…“ Člověk dokáže vyprodukovat neuvěřitelné konstrukce, aby si obhájil svůj záměr tam být.

Spojila jsem se s tím původním majitelem v Americe. Ten mi řekl, že se tam už nikdy nevrátí a že je rád, že se tam něco děje pro dobrou věc. Dal mi své požehnání. Tak jsem tam zůstala, uklidila to, nafotila a začala to promovat.

 

Jenže začaly vyplouvat další bizarní věci. Ten syn se snažil krást klienty svému vlastnímu rodinnému centru. Lidé kolem mě varovali: „Pozor na ně, tito lidé zneužívají moc a používají černou magii.“ Měla jsem souseda v hostelu, který plakal do telefonu, že si je jistý, že zemře, protože mu v jiném centru narušili „dietu“ (přísný režim při práci s rostlinami) a vypustili ho do světa „bez kůže“ – energeticky úplně odkrytého.

Indicií bylo strašně moc. Ale já jsem stále věřila, že jsem tam správně. Absolvovala jsem celkem asi 15 ceremonií. Každá byla neuvěřitelná, bez fyzického čištění (zvracení), jen čisté vizuální a spirituální zážitky. To mě v mé důvěře jen utvrzovalo.

 

Bod zlomu přišel při ceremonii s jednou holistickou léčitelkou, kterou jsem tam poznala. Šla se mnou na ceremonii do toho rodinného centra. Během ní ke mně přišla velmi jemná informace: „Dávej si pozor na toho syna, něco na tebe zkouší, aby si tě připoutal.“

 

Myslíš v intimní rovině? Cítila jsi k němu přitažlivost?

 

V Ekvádoru vůbec. Věděla jsem, že má manželku a tři děti, což jsem respektovala. Ale postupem času se u mě začala objevovat zvláštní náklonnost. Začal ke mně pronikat jiným způsobem. Měla jsem své morální zásady a nechtěla jsem překročit čáru, ale on se mi stával sympatičtějším a sympatičtějším.

 

Když jsem ho po té ceremonii konfrontovala s tím „varováním“, všechno popřel. Přiznal jen, že si dal „rostlinnou koupel“, aby přitáhl klienty. Říkala jsem si: „Aha, šedá zóna, ale budiž.“

 

Jenže musíme vzít v potaz i kulturní rámec – u těchto domorodých kmenů je běžné, že muži mají více žen, je to tak?

 

Ano, je to tak. Pro mě to byl byznys a bylo pro mě nepřípustné, aby mezi námi bylo něco víc. Měl rodinu, děti, které jsem znala… přes to u mě nejel vlak.

 

Blížil se ale zlom. Moje kamarádka (léčitelka) se mnou šla na jednu ceremoniu do toho rodinného centra. Hned jsem si všimla, jaký o ni mají šamani zájem – vycítili její dar. V autě cestou zpět mi řekla: „Tito lidé mají dar, ale pozor, je tam temná agenda. Něco od tebe potřebují. Máš v sobě světlo, které je pro ně atraktivní, a oni potřebují, abys pro ně dál pracovala a sháněla klienty. Dávej si pozor.“

 

Zasela mi brouka do hlavy. Znovu jsem konfrontovala toho syna, jestli na mě něco nezkoušel, aby si mě připoutal. A on se přiznal: „Ty se mi líbíš.“ Řekla jsem mu, že si té upřímnosti vážím, ale že jsem tam kvůli projektu a nic z toho nebude. Jenže pak mi přes WhatsApp na rovinu napsal, že se do mě zamiloval.

 

To je zrychlení z nuly na sto.

 

Přesně. Byla jsem z toho v šoku. Nevěděla jsem, co s tím, tak jsem šla na další ceremoniu s tím, že tam snad najdu odpověď. Byla to ta nejtemnější noc mého života. Jako bych seděla v tmavé, špinavé díře. Cítila jsem fyzickou úzkost, psychicky mi bylo hrozně. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo: „Já s ním nechci být.“

 

Starý šaman mi sice po ceremonii zazpíval léčivé písně (icaros) a trochu se mi ulevilo, ale ten syn mě prosil, ať to nikomu neříkám. Pak přišel další zvrat. Byl tam jeden Nor, bývalý žák starého šamana, který mi tvrdil: „To není magie, to jsou prostě lidské city. Bílé ženy se v džungli prostě zamilovávají.“ A já mu chtěla věřit. Jenže po další ceremonii (kde vedle mě na matraci ležel můj český kamarád) se mi úplně „přepnul“ mozek.

 

Najednou jsem se vzbudila s pocitem: „Ježíš, já ho miluju! Jak jsem to mohla celou dobu nevidět?“ Okamžitě jsem mu napsala zprávu, že souhlasím a budu jeho druhou manželkou (v jejich kultuře je to běžné). Kamarádovi na vedlejší matraci jsem to nadšeně oznámila a on na mě koukal jako na blázna. V tu chvíli jsem to ale tak cítila. Nebylo v tom nic racionálního.

 

Takže došlo i k fyzickému kontaktu?

 

Ano. Sešli jsme se v hostelu, on mě navštívil a došlo k sexu. Dokonce jsem chtěla, aby se do mě „udělal“, protože jsem se cítila jako jeho žena. Dnes mi to přijde šílené, lidé si musí klepat na čelo, ale tehdy jsem byla pod vlivem něčeho, co mě úplně ovládlo.

 

Bylo to v listopadu, začalo období dešťů a já se chystala na Vánoce domů. Jela jsem na svou úplně poslední ceremoniu. Vedl ji jeho otec a bratr. Bratr ke mně přišel a začal zpívat icaro. V tu vteřinu to udělalo cvak.

 

Jako by někdo odhrnul oponu. Najednou jsem viděla všechno z nadhledu. Došlo mi, v čem jsem celou dobu jela. Ta kletba nebo kouzlo v tu ránu pominulo. Došlo mi, že pro ně nejsem nic jiného než „zlaté prase“. Potřebovali někoho, kdo jim bude tahat klienty a vydělávat peníze, a chtěli si mě pojistit tím, že budu součástí rodiny jako druhá manželka.

 

Všechna varování mých přátel do sebe zapadla. Ráno jsem byla tak vytočená, že jsem je chtěla konfrontovat. Starého šamana jsem nenašla, tak jsem to svou lámanou španělštinou vmetla do tváře tomu synovi: „Vím, co jste udělali. Vím, že v tom jede celá rodina.“ On jen dělal, že mi nerozumí.

 

Měla jsem dva dny do odletu a byla jsem v totální panice. Moje argentinská kamarádka mi dala kontakt na člověka, který řeší podobné věci. Ten za mnou přišel do hostelu, přečetl si můj příběh v překladači a řekl mi: „To, co se ti stalo, se tady jmenuje Amarre – kouzlo lásky. Tady v Peru na to narazíš na každém rohu, jsou na to i inzeráty na domech s telefonním číslem. Je to regulérní služba.“

 

Funguje to tak, že jdeš za šamanem, ukážeš mu fotku někoho, kdo se ti líbí, on „něco“ udělá a ten člověk k tobě začne pociťovat náklonnost. To je v Peru běžný folklór, taková šedá zóna.

 

Ale to, co se stalo mně, se jmenuje Pusanga. To už je těžká brujería (čarodějnictví) a spirituální manipulace. Ten člověk tě začne ovládat na psychické, tělesné i spirituální úrovni, aby dosáhl svého zájmu. Proto jsem se cítila tak, jak jsem se cítila. Ten odborník mi nabídl pomoc – medicínu na zvracení (vomitivo) a osm dní diety s rostlinou, která by mě z toho dostala.

 

Jenže já jsem druhý den letěla domů. Už jsem si pobyt jednou o měsíc prodloužila (byla jsem tam celkem čtyři měsíce) a můj pronajímatel v Praze mi řekl, že byt už má obsazený a termín nejde posunout. Moje úzkost vystřelila do nebes. Věděla jsem, že mi tam už nikdo nestihne pomoci. Odcestovala jsem s tím v sobě.

 

Vrátila jsem se do Prahy a nevěděla jsem, co bude. Byla jsem bez práce, věděla jsem, že do reklamy se vrátit nemůžu. Jediné, co mě chvíli drželo nad vodou, byly peníze za korálky a výšivky, které si u mě lidé objednali. Žila jsem v provizoriu a stále hledala pomoc.

Tehdy se mi ozval ten skutečný majitel centra (ten z Bali). Bylo mu to strašně líto. Radil mi meditace, solné koupele a řekl mi: „Ostříhej si vlasy. V nich se to drží.“ Udělala jsem to intuitivně už pár dní předtím. Taky mi potvrdil, že ten jeho „kamarád“ Fin v tom celou dobu jel s nimi – sledoval mě a kontroloval, jestli jejich plán vychází.

 

Majitel z Bali mi později popsal svou vizi: „Viděl jsem toho syna, jak ti podává nějakou bílou látku. Chtěl si z tebe vyrobit druhou manželku, ale nebyla to láska. Byla to infantilní potřeba někoho vlastnit a něco od něj získat. A viděl jsem entitu, kterou ten syn nechal, aby ho ovládala – díky ní měl tu moc.“

 

Doma jsem o tom skoro s nikým nemohla mluvit, nikdo by mi nevěřil. Nakonec mi pomohla jedna žena, na kterou mi dala kontakt sestra. Během videohovoru ze mě dokázala „vytáhnout“ určité věci, podobně jako to dělají šamani při ceremonii. Položila mi klíčovou otázku: „Karinko, proč jsi do té džungle vlastně jela? Co byla tvá motivace?“

 

Tento příběh není jen o šamanech. Spirituální manipulace je dnes obrovské téma – týká se guruů, koučů i partnerských vztahů. Všude tam, kde někdo hledá pomoc a druhý se tváří, že ji poskytuje, ale přitom otevírá prostor pro zneužití.

Dnes už tu zkušenost nevnímám jako černý flek na minulosti. Stala se mou vnitřní silou. Věřím, že nic se neděje náhodou a všechno má svůj perfektní důvod.

 

Tvůj příběh je neuvěřitelně komplexní. Okolí často vidí nezdravý vztah dřív než ten, kdo v něm je, protože ten je pod vlivem „kouzla“ – ať už metaforického, nebo v tvém případě doslovného. Člověk v tu chvíli není schopen racionálního uvažování.

 

Přesně. A to, co jsem cítila, nebyla láska, ale spoluzávislost. Jsem ráda, že jsem dospěla do bodu, kdy to dokážu vnímat z dnešní perspektivy. Mluvit o tom je léčivé. Na začátku v tom byl vzdor nebo chuť se pomstít, ale dnes už je to jen potřeba sdílet varování pro ostatní. Jsem vděčná, že se to stalo, protože mě to dovedlo tam, kde jsem dnes.

 

Děkuji ti za tvou upřímnost a obrovskou odvahu se do těch míst ve vzpomínkách vracet. Věřím, že si tento příběh najde přesně ty uši, které ho potřebují slyšet.