Tento článek je textovým přepisem audio rozhovoru, který původně vznikl v rámci podcastového seriálu NAUcast kliniky holistické gynekologie Nau. Otevíráme jím první část naší série rozhovorů, které se do hloubky věnují tématu pánevního dna a jeho zásadnímu vlivu na kvalitu života ženy. Hostem tohoto dílu je fyzioterapeutka Renáta Homolová. Společně se podíváme na to, proč by fyzioterapie neměla končit u bolavých zad, ale proč je klíčová i v oblastech, jako je bolestivá menstruace, funkční sterilita nebo příprava na hladký porod. Rozhovor v původní audio verzi je dostupný na Spotify, Apple Podcasts a YouTube.

 

Dnes se budeme věnovat tématu pánevního dna. Jako hosta jsem si pozvala fyzioterapeutku Renátu Homolovou. Renáto, když se řekne fyzioterapie, většina lidí si představí bolest zad nebo nějaké části pohybového aparátu. My jsme tu dnes ale hlavně proto, že fyzioterapie má velmi úzkou souvislost s gynekologií. Chtěla jsem se tě zeptat – z tvého pohledu, proč má fyzioterapie k gynekologii tak blízko?

 

Fyzioterapie je obor, který se zabývá funkcí pohybové soustavy, a ta představuje celého člověka. Velmi úzce souvisí s našimi interními orgány. Části pohybového aparátu, jako jsou vazy nebo fascie, tyto orgány obalují, udržují je na místě a jsou zavěšené na kostře. Pohybový aparát v sobě zkrátka obsahuje celého člověka.

 

Když půjdeme konkrétně do oblasti gynekologie, tedy do pánve, kde se nacházejí reprodukční orgány, tak tam ty struktury vytvářejí mechanickou oporu. Udržují orgány na místě, aby mohly dobře fungovat. Navíc nervové zásobení a ovládání centrálním nervovým systémem vychází ze stejných segmentů jak pro svaly pánevního dna, tak pro náš reprodukční systém.

 

Dnes už víme, že skrze toto stejné nervové zásobení a reflexní propojení může vlivem gynekologických onemocnění docházet ke vzniku funkčních poruch v pohybovém aparátu. A platí to i naopak. Pokud jsou funkční změny na pohybovém aparátu – změněné napětí nebo blokády kloubů – může se to podepsat na fungování reprodukčních orgánů, močového měchýře a střeva. Proto by fyzioterapeut a gynekolog měli spolupracovat, aby péče o ženu byla efektivní a celostní, o což se na naší klinice snažíme.

 

Co pro tebe znamená ten celostní přístup k ženskému zdraví?

 

Pokud se na to dívám z pohledu fyzioterapie, znamená to, že když za mnou přijde pacientka s gynekologickou diagnózou, neřeším pouze tu diagnózu, ale ženu jako celek. Nedívám se jen na pánev, ale na to, jak se hýbe, jak mluví, jak o sobě smýšlí, jaká je úroveň její energie. Všechno zasazuji do kontextu jejího příběhu a celkového fungování.

 

Zarezonovala ve mně jedna věc – to, jak o sobě žena mluví.

 

Z řeči můžeme mnohé poznat – jak je žena nastavená, jaký má vztah ke svému problému, k pánvi či k pohlavním orgánům. Jak je nazývá, jaký k nim má vztah. V řeči ale můžeme vidět i to, jakým způsobem dýchá. Jestli je hlas stažený, mluví velmi vysoko, nebo lapá po dechu. To vše je pro nás v rámci anamnézy velmi důležité.

 

Když je žena v nějaké psychické nepohodě, dá se s ní v tom momentě pracovat v rámci fyzioterapie, nebo ji potřebuješ nejdříve dostat do klidného stavu?

 

Určitě ji potřebuji dostat do stavu bezpečí. Pokud je žena ve stresu, neprobíhá motorické učení a organismus má menší kapacitu regenerace. Terapie by pak nemusela být efektivní. S ženami proto pracujeme i skrze somatické techniky směrem k prožitku bezpečí.

 

Důležité je i samotné prostředí. V rámci anamnézy se ptáme na intimní věci a vždy vysvětlujeme, proč je chceme vědět a jak souvisejí s fungováním pánevního dna. Je to polovina úspěchu – když k nám má žena důvěru a může se svěřit, získáme komplexnější obrázek o jejím problému.

 

V čem je tedy fyzioterapie v gynekologii specifická?

 

Specifická je zaměřením na oblast pánevního dna. První návštěva standardně trvá hodinu a půl. Z toho i půl hodiny tvoří anamnéza, kde si ženu „načítám“ – jak podá ruku, jak mluví. Poté ženu poprosím, aby se svlékla do spodního prádla, a vyšetřuji pohybové funkce. Sleduji, jak tělo hovoří, kde je vtažení, jak části těla stojí nad sebou v gravitaci.

 

Důležitá část je palpace – dotek. Vyšetřuji postavení pánve, svalovou sílu, souhru svalů a dechový stereotyp. Postupuji od kůže přes podkoží a fascie až ke svalům. Pokud se ukáže dysfunkce v pánvi, přistupujeme ke specifickému vyšetření svalů pánevního dna, které se provádí buď přes vagínu, nebo přes konečník. Žena je vždy instruována, proč to děláme a co si od toho slibujeme. Vždy se může rozhodnout, zda chce vyšetření podstoupit. Pokud nechce, plně to respektujeme.

 

Pokud to žena odmítne, jak je možné to pánevní dno vyšetřit jinak?

 

Můžeme usuzovat na jeho stav podle rozsahu v kyčlích nebo postavení pánve. Máme body, které nám napoví, zda je tam zvýšené nebo snížené napětí, ale bez vnitřního vyšetření to nemohu říct s jistotou. Můžeme však s ženou pracovat na dechu a zapojení hlubokého stabilizačního systému (bránice, břišní a zádové svaly). Zlepšováním těchto funkcí zlepšujeme i funkci samotného pánevního dna. Tělo má obrovské samouzdravné schopnosti a my se snažíme nastavit podmínky tak, aby tato regenerace mohla proběhnout. I bez vnitřního vyšetření můžeme dosáhnout skvělých výsledků.

 

Předpokládám, že když žena přijde k tobě na kliniku, většinou už počítá s tím, co gynekologická fyzioterapie obnáší. Setkáváš se ale s tím, že by lidé neměli úplně dobré povědomí o tom, co si pod takovým vyšetřením představit?

 

U nás na klinice se s tím až tolik nesetkávám. Ženy většinou projdou první návštěvou u lékaře, kde je jim vše vysvětleno – proč je jim fyzioterapie doporučena a co by jim mohla přinést. Přicházejí tedy už s určitou představou.

 

Někdy ale záleží například na fázi cyklu. Jsou období, kdy žena vyšetření podstoupit nechce, tak se domluvíme na jindy. Většinou jsou ale pacientky velmi motivované. Někdy se dokonce setkávám s tím, že chtějí vyšetřit pánevní dno hned na první návštěvě, i když to z mého pohledu není v danou chvíli nezbytně nutné. Pokud to ale žena vyžaduje, provedeme to, protože nám to dává další cenné informace.

 

Abych to správně pochopila – patří ke gynekologické fyzioterapii výlučně vyšetření pánevního dna, nebo je to jen její část?

 

Je to určitě jen součást. „Gynekologická fyzioterapie“ je v podstatě jen pojem, aby se vědělo, na kterou oblast se daný odborník specializuje. Každý fyzioterapeut ve svém vzdělání prochází poznáním celého pohybového aparátu a jeho souvislostí.

 

Gynekologická fyzioterapie tedy nemusí nutně zahrnovat jen vyšetření skrze vagínu nebo konečník, ale většinou je jeho součástí. Dává nám to velmi cenné informace o tkáních a svalech přímo v pánvi a umožňuje nám to s nimi pracovat.

 

Ráda bych se zaměřila právě na pánevní dno. Proč je jeho zdraví a funkce pro ženu tak zásadní?

 

Aby fungoval celek, musí dobře fungovat každá jeho část. Oblast pánve u žen je specifická tím, že je velmi dynamická. Prochází mnoha změnami v rámci jednoho měsíce i v rámci celého životního cyklu.

 

Začíná to dospíváním a první menstruací (menarché), kdy nastupují cyklické měsíční změny. Poté u mnoha žen přichází těhotenství a porod, což jsou obrovské změny, které kladou na pánevní dno velké nároky. V pozdní fázi života pak přichází menopauza a přechod od cykličnosti, kdy dochází k hormonálním změnám, které se opět podepisují na stavu pohybového aparátu i pánevního dna. Pro ženu je důležité o svém pánevním dnu vědět, protože ji provází všemi těmito životními fázemi.

 

Přiznám se, že jsem si úplně neuvědomovala, že se pánevní dno mění i v průběhu měsíce. Je jasné, že v pubertě se dospívající dívce mění postava a v těhotenství se tělo promění úplně. Ale většina z nás asi není nastavená na to, aby vnímala drobné změny funkce pánevního dna během cyklu. Jak se tedy v tomto období mění?

 

Navážu na to, co jsi říkala. Naše společnost je velmi zaměřená na růst, výkon a aktivitu. Obecně moc nerespektujeme přírodní cykly – do práce chodíme stejně v létě i v zimě. To se promítá i do vnímání měsíčního cyklu u žen. Často vidím tlak na výkon, kdy žena chce zvládat práci, děti i domácnost, a cykličnost se jí do toho „nehodí“.

 

Přitom je přirozené, že nás polovina cyklu táhne víc do klidu a relaxace. Je to jako nádech a výdech, den a noc. Pánevní dno na tyto hormonální změny reaguje velmi citlivě. V první fázi cyklu je pro nás fyzioterapeuty nejčitelnější – je flexibilní a pružné. Směrem k ovulaci roste hladina estrogenu, který pak prudce klesá a střídá ho progesteron.

 

Ve druhé fázi cyklu je pak pánevní dno citlivější a „prosáklejší“ (obsahuje více tekutiny). Je to logické – tělo vytváří v děloze i v pánvi „pokojíček“, aby se v případě oplodnění mohlo vajíčko uhnízdit. Tyto změny ovlivňují nejen fyzický stav, ale i to, jak žena své pánevní dno vnímá.

 

Napadá mě, že si ženy často uvědomí, že se s jejich pánevním dnem něco děje, až když přijdou bolesti spojené s menstruací.

 

Je to tak. Spousta žen k nám na fyzioterapii přichází právě s poruchou menstruačního cyklu, bolestivou menstruací nebo premenstruačním syndromem. Bolest bývá tím hlavním impulsem, který je k nám přivede.

 

A myslíš si jako fyzioterapeutka, že je bolestivá menstruace normální?

 

Nemyslím si, že je to normální. Menstruace je fyziologický proces a není důvod, aby byla bolestivá. Bolest je pro nás informací. Může vznikat kvůli funkční poruše pohybového aparátu, ale také proto, že si žena nedopřeje prostor na odpočinek a je přetížená. Tělo pak hledá způsob komunikace a bolestí nám říká, že už je toho moc.

 

Mám pocit, že mnoho žen s bolestmi bojuje už od puberty, v podstatě od první menstruace. Od jakého věku vlastně se ženami pracuješ?

 

V rámci gynekologické fyzioterapie se pracuje i s dívkami a dětmi, ale já se této oblasti přímo nevěnuji. Pracuji s dospělými ženami, řekněme od 15 let výše.

 

Dá se nějak zobecnit, proč tyto bolesti vznikají už v tak mladém věku? Člověk by řekl, že mladé dívky ještě nejsou tolik ovlivněny stresem nebo změnami na pohybovém aparátu.

 

Tady bych si dovolila nesouhlasit. Myslím si, že i dívky jsou vystaveny poměrně velkému stresu. Období dospívání, kdy člověk hledá své místo ve společnosti, je samo o sobě stresující. Navíc školní systém klade velké nároky na vědomosti a nutí děti hodně sedět.

 

S nástupem do školy se radikálně změní pohybový režim – sedíme v lavicích a s každým ročníkem hodin přibývá. Důraz je kladen na rozvoj intelektu, nikoliv na sebepoznání a vnímání vlastního těla. To, že už první menstruace bývají bolestivé, je pro naši společnost ukazatelem, že nejdeme úplně správnou cestou.

 

Úplně se teď vidím v té školní lavici. Máš pravdu, bylo nás tam hodně, co jsme vynechávaly školu kvůli extrémním bolestem. V souvislosti s tím sezení mě napadá – pro lidi, kteří to řeší a chtějí se hýbat, je lepší jakýkoliv pohyb, nebo žádný pohyb, dokud nenavštíví odborníka?

 

Určitě pohyb. Jsme zrozeni k pohybu, nejsme stavěni na statickou zátěž. Pohyb by měl být velmi různorodý. U dětí je důležité nezaměřovat se hned na jeden konkrétní sport a dril, ale nabízet variabilitu, aby pohybový aparát mohl správně dozrát.

 

Trochu odbočím. Další obvyklé problémy, se kterými ženy chodí do gynekologické ambulance, jsou záněty nebo jiné potíže, které na první pohled s pohybovým aparátem nesouvisí. Vidíš i tam nějakou souvislost?

 

Určitě. Funkční poruchy pohybového aparátu způsobují reflexní změny prokrvení pánevních orgánů. Pokud je v vazech, fasciích nebo svalech zvýšené napětí, dochází k menšímu přísunu kyslíku (tkáňové hypoxii). To vyplavuje mediátory, které dráždí receptory bolesti.

 

Změny prokrvení mohou ovlivnit i bakteriální prostředí v pochvě a vést k opakovaným infekcím. Navíc skrze svaly procházejí nervové struktury. Při chronicky zvýšeném napětí může docházet k jejich útlaku, což se projevuje pálením nebo svěděním. Ženy si to pak mylně vykládají jako opakované gynekologické záněty, přitom jde o dráždění nervů.

 

To je pro mě nová informace a myslím, že i pro řadu žen. O funkční příčině těchto problémů se moc nemluví, spíše se řeší hygiena nebo strava. S jakými dalšími diagnózami se na klinice nejčastěji setkáváš?

 

Velmi častá je inkontinence – moči, méně často stolice nebo plynů. Dále nás navštěvují ženy, které nemohou otěhotnět a řeší primární nebo sekundární sterilitu. V poslední době chodí i těhotné ženy, často i preventivně, což velmi kvituji. Pak jsou to samozřejmě bolesti zad a kříže v těhotenství nebo po porodu, péče o jizvy (např. po císařském řezu) a celková adaptace pohybového aparátu na změny v poporodním období.

 

Mohla bys pro vysvětlení rozvést rozdíl mezi primární a sekundární sterilitou a co je to ta funkční sterilita?

 

Primární sterilita je stav, kdy se ženě nedaří otěhotnět, přičemž nikdy předtím těhotná nebyla a veškerá gynekologická vyšetření (včetně vyšetření partnera) jsou negativní. Odborně se o ní mluví po roce neúspěšné snahy.

Sekundární sterilita znamená, že žena už v minulosti těhotná byla (bez ohledu na to, zda porodila), ale další otěhotnění se nedaří.
Funkční sterilita je pak právě ten stav, kdy jsou oba partneři po lékařské stránce zdraví, ale k početí nedochází. V této oblasti může být fyzioterapie velmi nápomocná a vést k úspěšnému otěhotnění.

 

Zde je čtvrtá část vašeho rozhovoru v češtině. Opět jsem text pročistil od balastních slov a drobných přeřeků, aby byl maximálně srozumitelný a připravený pro čtenáře na webu.

 

Mám pocit, že když se páru nedaří otěhotnět, fyzioterapie není úplně tou první cestou, kterou zvolí. Ale z toho, co říkáš, rozumím správně, že právě u funkční sterility může mít fyzioterapie skvělé výsledky?

 

Určitě. Doufám, že se to zlepšuje, ale naše zdravotnictví je nastaveno tak, že spádový gynekolog často směřuje páry přímo na specializované kliniky reprodukční medicíny. Pokud lékař není obeznámen s tím, že fyzioterapie může být metodou volby, je to velká škoda. V České republice vytvořila Ludmila Mojžíšová ucelený fyzioterapeutický koncept, který řeší právě tyto funkční ženské sterility. Je to velmi komplexní a efektivní přístup.

 

Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad?

 

V souvislosti s bolestivou menstruací mě navštívila žena, která ji považovala za běžnou součást života, protože bez bolesti ji nikdy nezažila. První dva dny musela užívat silná analgetika, někdy si brala i volno z práce kvůli mdlobám a zvracení. Diskomfort byl obrovský.

 

Při práci jsme se zaměřily na oblast pánevního dna, kde bylo velké napětí. Tato žena, ač velmi aktivní sportovkyně, měla velmi slabé vnímání této oblasti. Bylo pro ni těžké svaly vůbec najít a uvědomit si, že je lze nejen aktivovat, ale především relaxovat. Do té doby se setkala jen s názorem, že se pánevní dno má hlavně posilovat. Po pouhých dvou terapiích byl její další cyklus sice stále mírně citlivý, ale už nepotřebovala žádná analgetika. Přínos byl pro ni až překvapivý.

 

To zní úžasně, že se to podařilo po dvou terapiích.

 

Někdy se to může podařit i napoprvé, a to i v případě otěhotnění. Lidé mají občas pocit, že fyzioterapie je běh na dlouhou trať. Samozřejmě, k potížím se dopracujeme svými pohybovými stereotypy a tím, jak se sebou zacházíme. Pokud ale pochopíme, jak jsme k problému došli, a uděláme v životě změny, nepotřebujeme fyzioterapeuta dlouhodobě. My odstraníme funkční poruchu, a pokud změníte příčinu, organismus už nemá důvod ji znovu vytvářet.

 

Rozumím tomu správně, že pacientku musíš některé pohybové vzorce naučit znovu?

 

Pokud ty vzorce vedou k přetěžování struktur nebo opakovaným blokádám kloubů, které tělo tvoří jako ochranný mechanismus, pak ano. Hledáme rovnováhu a harmonii, aby každý sval měl ideální napětí a zapojil se ve správnou chvíli správnou silou.

 

Ptám se i proto, že v tom přeučování hraje roli stres a napětí v těle. Jak se s nimi dá pracovat?

 

Pohybový aparát je zrcadlením našeho psychického stavu. Když je člověk radostný, pohybuje se ladně a koordinovaně. Když je v úzkosti a má starosti, jeho držení těla se uzavře. Svalové napětí reguluje limbický systém v mozku, který je přímo propojen s emocemi a pamětí. Psychické napětí se tedy v těle vždy odrazí.

 

Někdy pracujeme skrze tělo – učím ženy relaxaci, například Jacobsonovu progresivní relaxaci nebo autogenní trénink. Učím je vnímat rozdíl mezi aktivací a uvolněním svalu. Obrovskou kapitolou je pak dech. Ve stresu máme tendenci hyperventilovat, dýchat zrychleně a mělce jen do horní části hrudníku. To se pak odráží v celém těle.

 

Jsem ráda, že jsme načrtly téma dechu. Co tě dovedlo k tvému zájmu o funkční dech?

 

Byla to moje osobní zkušenost s úzkostmi ve druhém těhotenství. I když jsem podstoupila psychoterapii, vnímala jsem, že jen „z úrovně hlavy“ se mi nedaří tělu nabídnout pocit bezpečí. Tady hraje klíčovou roli nervus vagus (bloudivý nerv), který propojuje mozek s vnitřními orgány (srdce, střeva).

 

Tento nerv vede informace o stavu orgánů do mozku a mozek na jejich základě vyhodnocuje, jestli jsme v bezpečí, nebo musíme bojovat či utíkat. Mně se nedařilo změnit prožívání úzkosti skrze psychiku, tak jsem se potřebovala do těla dostat jinudy. Dech je něco, co propojuje automatismy s naší vůlí. Změnou dechového stereotypu můžeme dát mozku signál: „Teď dýchám klidně, jsem v bezpečí.“ Mozek to vyhodnotí tak, že nám nic nehrozí, a my si skrze ten dech můžeme prožít skutečný klid.

 

Tady je pátá část tvého rozhovoru v češtině. Text se nyní více zaměřuje na techniku dechu a specifika těhotenství. Opět jsem odstranil opakující se slova a „vatu“, aby vynikla odbornost a praktické rady.

 

Všimneš si u pacientek, které k tobě přicházejí, že dýchají špatně?

 

Pokud už je přítomna nějaká bolest nebo funkční porucha, bývá dechový vzorec většinou nějakým způsobem ovlivněn.

 

Pomáhá správný způsob dýchání i v pohybu? Třeba jako prevence zranění nebo k tomu, abychom se hýbali zdravě?

 

Určitě. Dech by měl být v souladu s pohybem. Kapacita našeho dechového stereotypu by měla pohyb vést, nikoliv naopak. Pokud děláme náročný sport a už ho „neudýcháme“ funkčně, pohyb se stává jen projevem našeho chtění. Dechový vzorec pak jen dobíhá, snaží se naplnit metabolické potřeby těla a stává se neefektivním.

 

Jak vlastně vypadá nefunkční dech?

 

Pokud dýcháme funkčně, dýcháme nosem. Dech je jemný, plynulý a neslyšný. Co se týče frekvence, mělo by to být zhruba 6 až 12 dechových cyklů za minutu. Hlavním dechovým svalem je bránice. Neměla by tam být nadměrná aktivita pomocných dechových svalů na krku nebo svalů břišních.

 

Hodně lidí dýchá jen do hrudníku nebo ústy. Je možné se tréninkem dopracovat k tomu, že budu dýchat funkčně automaticky, aniž by na to člověk musel pořád myslet?

 

Určitě. Je to stejné jako u pohybových stereotypů. Čím častěji dýchám funkčně, tím rychleji to tělo integruje a začne vzorec používat nevědomě i v období, kdy mu nevěnuji pozornost.

 

Měla jsi i ty období, kdy ses učila dýchat nosem, nebo to u tebe bylo spíše o prohlubování technik?

 

Já jsem hlavně, jako spousta lidí, dříve špatně chápala, co znamená hluboké dýchání. Myslela jsem si, že je to velký nádech ústy a výdech, což paradoxně hluboké dýchání není. Musela jsem si uvědomit svůj stereotyp a zjistila jsem, že mám tendenci k hyperventilaci (předýchávání).

 

My ženy k tomu máme větší predispozici. Jednak anatomicky – i při stejné výšce má žena menší objem plic než muž, takže musí dechové svaly zapojovat více. A pak náš dech reaguje na cykličnost. Jinak dýcháme před ovulací a jinak po ní, kdy vlivem progesteronu máme k hyperventilaci větší sklon. To pak úzce souvisí i s bolestivostí menstruace.

 

A co dech v těhotenství?

 

Je dobré na dechu pracovat už před otěhotněním. V těhotenství se v těle mění biomechanika a pro bránici je tam méně prostoru. Těhotným ženám doporučuji zaměřit se na prodlužování výdechu. Prodloužený výdech automaticky aktivuje parasympatikus – část nervového systému zodpovědnou za relaxaci a uvolnění, což je v těhotenství velmi žádoucí.

 

Máš nějaký příklad z praxe na téma dechu v těhotenství?

 

Obrátila se na nás žena v prvním trimestru, která trpěla silnými nevolnostmi a zvracením až do té míry, že musela být hospitalizována. Po propuštění jí byla doporučena fyzioterapie a viscerální manipulace orgánů.

 

Zjistili jsme, že má úplně narušený dechový stereotyp vlivem stresu a strachu o miminko i o sebe. Když několikrát denně zvracíte a nic v sobě neudržíte, vyvolává to obrovské napětí. Pracovaly jsme na uvolnění hrudníku a na tom, aby se dech dostal do bránice a prodloužil se výdech. Ženě se velice ulevilo a postupně odezněly i ty potíže se zvracením.

 

Čas se nám krátí, ale ještě bych zůstala u těhotných. Změn v pohybovém aparátu je v těhotenství mnoho, ale co je takovým největším neduhem? V čem dělají ženy nejčastěji chybu?

 

Za největší neduh považuji to, že se ženy přestávají hýbat. Mají strach, že i když byly dříve aktivní, mohl by sport mít negativní vliv na průběh těhotenství. Přestat se hýbat je ale problém. Žena by měla zůstat aktivní, protože pohyb podporuje adaptaci těla na všechny ty změny, ke kterým v těhotenství dochází.

 

Pokud se žena věnuje práci s pánevním dnem pod tvým vedením, vnímáš to jako dobrou přípravu na to, aby porod proběhl hladce a následná poporodní rekonvalescence byla rychlejší a bezproblémová?

 

Určitě. Můžu uvést příklad z praxe. Na kliniku k nám docházela žena s fyziologickým těhotenstvím, které fyzioterapii jako přípravu na porod doporučila její porodní asistentka. Řešily jsme mírné bolesti zad a funkční poruchy, ale hlavním cílem bylo naučit se pracovat se svaly pánevního dna.

 

Chtěla vědět, jak je v pravou chvíli aktivovat, ale hlavně jak je relaxovat. Později mi říkala, že jí to dodalo obrovskou sebedůvěru a důvěru ve vlastní tělo. Poznala, že ji tělo může porodem bezpečně vést, když mu naslouchá. Tato fyzická příprava se přímo promítla do jejího psychického nastavení. Dnes už víme, že pokud je pánevní dno funkčně dobře nastavené a žena ho umí vědomě povolit, může to výrazně zkrátit druhou dobu porodní a celý proces proběhne hladčeji.

 

Doporučila bys ženám po porodu, aby automaticky navštívily fyzioterapeutku? Vzhledem k tomu, kolik změn a námahy musí pánev během těhotenství a porodu zvládnout.

 

Pokud má žena pochybnosti, cítí se nejistá nebo vnímá, že by jí odborník mohl pomoci, určitě návštěvu doporučuji. Dnešní ženy jsou velmi informované a zvídavé, což je skvělé. Já jsem ale zastáncem toho, aby se člověk učil vnímat a poznávat sám sebe.

 

Období šestinedělí je velmi dynamické a plné změn, takže vedení v začátku může být fajn. Na druhou stranu – ve svých tělech žijeme my sami, my nejlépe známe jejich příběh. Pokud se naučíme své tělo a jeho funkce dobře vnímat, není nezbytné být v trvalé péči fyzioterapeuta.

 

Reni, položím ti poslední otázku. Máš pro ženy nějaký malý tip nebo radu na závěr?

 

Téhle otázky jsem se trochu bála, protože univerzální rada se dává těžko. Obecně bych ale ženám doporučila, aby se častěji vracely z vnějšího světa, od všech svých rolí a povinností, do svého vnitřního světa. K vnímání svého těla, do klidu a ticha.

 

Náš menstruační cyklus je velký dar. Nabízí nám energie (zejména před menstruací a během ní), které nás přirozeně vedou k zastavení a vnoření se do sebe. Buďte se svým tělem v kontaktu, dopřávejte mu různorodý, spontánní pohyb a radujte se z něj. Tělo je dokonalý nástroj, skrze který můžeme projevovat své touhy a záměry.

 

Je to zkrátka takový dobrý „domeček pro duši“.

 

Přesně tak. Je to skvělý nástroj.

 

Reni, moc ti děkuji za vše, co zde zaznělo. Téma pánevního dna je obrovské, a proto v něm budeme pokračovat. Toto nebyl náš poslední rozhovor, ale první ze série, kterou tomuto tématu věnujeme.