Náš život není černo-bílý. Naopak, obsahuje všechny odstíny šedi.

Podobně i naše prožívání životních situací není vždy uniformní a jednoduše zařaditelné do jedné škatulky.

A právě na tyto “hraniční” situace polyvagální teorie pamatuje a detailně studuje:

• Hra (hraní si) s dalšími lidmi se nachází na rozmezí mezi sociálním zapojením a sympatikem a je pro nás velmi důležitá z řady důvodů. Díky ní se učíme, jak mít pod kontrolou náš hlavní stresový systém, (sympatikus) a zároveň je pro nás dobrým “ventilem” pro nahromaděnou energii. Pomocí ní tak bezpečně snižujeme riziko náhlého výbuchu emocí v systému “boj nebo útěk”.
• Relaxování je pak na “opačném” spektru hraničních situací na pomezí sociálního zapojení a zamrznutí. Při něm jsme optimálně sami nebo jen s našimi nejbližšími, od nichž nám nehrozí nebezpečí. Dáváme našemu tělu maximum prostoru pro aktivaci vagu neboli klidového nervového systému (více také v předchozích příspěvcích).

V polyvagální teorii je pak možné číst i dále:

• V “horní” polovině našeho nastavení řešíme situace konstruktivně a v propojení s dalšími lidmi. Naše tělo tak není vystavené negativním vlivům stresu. Zátěžové momenty nás posilují, zvyšují naši odolnost a míru propojení s dalšími lidmi.
• V “dolní” polovině našeho nastavení zvládáme situace pouze s vypětím všech sil, a to buď silově (sympatikus) nebo zamrznutím (dorzální vagus). Pro obě tyto varianty platí, že společným rysem je odpojení a obě mají dlouhodobě neblahý vliv na naše zdraví.

… Jaký má vliv naše výchova na to, jak zvládáme stres?

… Jak je možné, že za naše reakce vlastně nemůžeme?

Povíme si v příštím příspěvku.

(Zdroj obrázků: Freepik)