Dotyk, který léčí dřív, než zazní první slova. Kraniosakrální terapeutka a cranio-dula Simona Hojdysz v rozhovoru odkrývá, jak hluboce nás formuje období v děloze a samotný příchod na svět. Proč mají děti od oceánu jiné placenty? Jak může terapie pomoci miminku, které ztratilo své dvojče? A proč byste se neměli bát vzít na kraniosakrální ošetření i to nejdivočejší batole? Ponořte se do povídání o „dechu života“, ošetřování srdcem a o tom, proč je nejdůležitějším úkolem rodiče nechat dítě žít jeho vlastní příběh, nikoliv ten náš.Rozhovor se Simonou v plném znění je k poslechu na Spotify, Apple Podcasts a YouTube.

Dnes máme před sebou krásné téma, kterým je kraniosakrální terapie. Tentokrát se ale podíváme specificky na její využití u malých dětí a miminek. Naším hostem je průvodkyně kraniosakrální terapií a cranio-dula Simona Hojdysz. Simi, vítej u mikrofonu. Jak se dnes máš?

Mám se velmi dobře. Jsem tu na pozvání kliniky gynekologa Karla Fouska a jeho úžasného týmu, který reprezentuje celostní pohled na ženu, rodinu a dítě.

Poprosila bych tě, aby ses na úvod pokusila posluchačům, kteří se s termínem kraniosakrální terapie nebo biodynamika setkávají poprvé, vysvětlit, co si pod tím mají představit.

Kraniosakrální terapie je především úžasný doprovázející nástroj pro všechny, kteří mají otevřené srdce. Její přesah je fascinující – lze s ní pracovat doma v rodině, ale i profesionálně. Dokáže ošetřit ženu v celém průběhu těhotenství až po samotný porod. To je oblast, které se věnuji nejvíce. Nová generace potřebuje „vítr do plachet“, jasnost, lehkost a především svobodu.

V tom všem nám tato technika pomáhá najít hranice a rozpoznat, z jakého místa terapii vedeme. Nejdůležitější je potkat se s tím druhým člověkem ve vzájemnosti – v prostoru důvěry, bezpečí a ticha. Tato metoda vychází z praxe lékaře Johna E. Upledgera a je obsažena v deseti základních bodech. Je to v podstatě abeceda dotyku, kterou se lze naučit i během prodlouženého víkendu.

Není to nová technika; tímto nástrojem dokážeme ošetřit kohokoliv – staré i mladé lidi, těhotné maminky, nemocné i zdravé, aby se dotkli svého potenciálu. Ruce jsou v tomto případě prodloužením srdce. Je to taková „tekutá láska“, která proudí z dlaní.

Vnímáš tedy dotyk jako něco, co funguje i bez konkrétního rámce, pokud vychází přímo ze srdce?

Přesně tak. To mě navedlo k tomu nebrat anatomii, kurzy nebo školy až tak vážně. Když se člověk otevře srdcem, může v poli bezpečí přivítat jakoukoliv rodinu – ať už jde o přirozené otěhotnění, nebo cestu skrze IVF, která bývá náročná. Člověk si uvědomí, že nemusí mít nastudované stohy knih, ale má se navrátit k sobě, k vlastnímu léčení. Dotyk a přivinutí někoho k srdci je nám přirozené věky. Našimi kotvami jsou dech, teplo, obětí a pohlazení. To jsou ty nejvíce léčivé nástroje.

Ty se této terapii věnuješ už dlouho, že?

V dubnu to bude 23 let, co jsem se jí začala věnovat po mateřské. Základy se naučí každý, ale intuice se mi naplno otevřela až po vlastních porodech. Syn se mi narodil v roce 1993, dcera pak v roce 2003. To byla generace dětí s obrovským nábojem, tzv. indigové děti. Přes jejich výchovu jsem zažila hluboký vnitřní růst.

U druhého porodu se mi expanzivně otevřelo vnímání energie kundaliní. Ta se neptá, ta rozrazí dveře a nenechá kámen na kameni. Začala jsem vnímat, že se při terapii dotýkáme živoucí matrice v nás. Mou dceru jsem vnímala jako bytost, která přesahuje běžné vědomí. To mi otevřelo cestu k těhotným ženám a dětem.

V biodynamice tomu říkáme „dech života“. Když se dítě narodí, hledáme dotykem tento dech, aby mohlo dojít k plnému vtělení duše do těla. To je velká úloha kraniodul. Dnes vidíme u dětí mnoho neurovývojových odlišností (ADHD, autismus, Aspergerův syndrom). Právě skrze aurické pole a dech života můžeme u porodu vytvořit posvátný prostor pro plnost zdraví nové rodiny.

Většinou se o kraniosakrální terapii mluví u větších dětí nebo batolat, když už se řeší nějaký problém. Ale není moc slyšet o tom, že existují cranio-duly, které doprovázejí rodiče už v těhotenství a u zrodu. Jak se k tomu lidé staví?

Pro mě byla výzva propojit terapii přímo s porodem v porodnici. Podnítily mě k tomu porodní asistentky i gynekolog Karel Fousek. Před dvěma lety se to spojilo v „kraniodulovství“. Zjistila jsem, že kraniálka je u porodu onou plynoucí silou.

Například u dětí po umělém oplodnění (IVF) vidíme, že často postrádají „vnitřní kompas“ pro cestu ven, protože byly do maminky vloženy jako embrya. Kraniálka jim během devíti měsíců pomáhá projasnit středovou linii – osu života a směr cesty ven. Když se tato cesta „rozsvítí“ záměrem a pocitem bezpečí, stoupá šance na přirozený porod i u dětí, které by jinak končily císařským řezem.

U samotného porodu můžeme také pomoci uvolnit pánevní dno. Existují fascinující souvislosti – naše ústa jsou propojena s pánví. Pokud je žena u porodu v čelisti křečovitě sevřená, můžeme jemným dotykem na horním patře (uvolňováním kosti klínové) uvolnit i malou pánev. Nemusíme sahat přímo na křížovou kost, když je žena v akci, stačí tento jemný impuls v ústech, který jí pomůže najít cestu k vlastní síle a expanzi.

Musí si ženy před porodem zpracovat svůj vlastní příběh zrození, aby byly připravené?

Záleží na každé ženě. Některé to berou jako průvodcovství, kdy objevují příběh svůj, své mámy i babičky. V biodynamice pracujeme s tzv. „časovými fulkry“ (body napětí). Často stačí jen bezpečný prostor. Někdy celou hodinu s ženou jen sedím bez jediného dotyku. To usedání v tichu jí dovolí znovu si projít svůj vlastní příchod na svět.

Když se narodíme, často nás hned berou od mámy, měří, váží a čistí. Vědomí ale potřebuje integraci, tu „zlatou hodinku“. Přibližně 40 dní před porodem se otevírá porodní brána a mamince začnou vyplouvat na povrch její nezpracované strachy. Jako kraniodula tyto body oslovuji.

Terapie může probíhat srdcem se srdcem nebo pohledem z očí do očí. Čím více jsem já ve svém srdci, tím více se otevírá pole srdce té ženy. Pak naskočí inteligence těla a moudrost zdraví, která spustí samoléčení. Prvním hlubokým léčením je už ten pohled do očí po narození, který říká: „Jsi tu vítaná, čekám na tebe.“ Dělat k tomu ještě něco navíc by už bylo skoro nad rámec.

Umím si představit, že když se člověk dostane do kontaktu s takto hlubokou terapií a polem srdce, zjistí, že jsou v něm pochována úplně jiná témata, než se kterými původně přišel. Třeba věci, které vytěsnil.

Záleží na zručnosti průvodce. Vedeme školu pro kranioduly s úžasnou Lucií Vančo, která má za sebou přes 500 porodů. Při výuce vidíme, že se ženy skrze techniku dostávají do míst, o kterých netušily – do míst, která jsou schovaná, zapouzdřená nebo „zamrzlá“.

Někdy se v síle skupiny otevře i něco, co není naše, ale co si neseme z minulosti od našich babiček nebo pratet. Jsou to obrovské přesahující síly, které se v tomto ženském společenství mohou uvolnit. V biodynamice k tomu máme nástroje – pracujeme s tzv. „časovými fulkry“ (body zážehů). Je to fulkrum zážehu, fulkrum prvního tlukotu srdce a fulkrum odpojení od pupečníku. Pokud jsme vystředěné a pracujeme s těmito body, hluboká moudrost těla si se zpracováním poradí sama.

Naznačila jsi, že je vhodné ošetřovat celou rodinu. Je vůbec možné řešit matku a dítě izolovaně, když jsou to spojené nádoby?

Většinou mě oslovují ženy před početím nebo na začátku těhotenství. Navážeme kontakt a „plujeme“ těch devět měsíců spolu. Do toho přicházejí i tatínkové. Často se stává, že otec má strach z přirozeného porodu, protože on sám se narodil císařským řezem. Podvědomě cítí ohrožení a nese si to ve svém poli.

Je krásné, když může i muž projít přepisem svého porodu. Při ošetření se lebeční švy uvolní, jako by procházely porodním tunelem, a zažehne se třetí mozková komora. Oba rodiče jsou pak nastaveni na přirozený tok „dechu života“.

Po porodu, kolem 3. až 5. dne, za mnou jezdí ošetřit miminko. Když maminka drží děťátko u srdce, dítě stále cítí ten největší zdroj jistoty – tlukot jejího srdce. Já pak mohu v náručí mámy jemně doskládat lebeční kosti miminka tak, jak by měly být po průchodu porodními cestami. Často ošetřuji i během kojení, kdy se uvolňují hormony štěstí u obou.

Někdy v prostoru vnímám i hranice muže. I muž totiž psychicky a energeticky rodí. Někteří mají dokonce soucitné kontrakce nebo porodní bolesti. Je silné sledovat, jak se otec po porodu konečně nadechne a „porodí“ své staré strachy. Zrodí se tak celá nová rodina.

Dozvěděla jsem se, že kraniosakrální ošetření je možné provést i u miminek, která zemřela. To je téma, o kterém se mluví velmi málo. Mohla bys ho otevřít?

Mám čerstvou a velmi živou zkušenost z magického data 12. 12. 2025. Byla jsem pozvána k porodu, který trval tři dny. Šlo o maminku, které ve 23. týdnu u jednoho z dvojčátek přestalo bít srdce. Bylo jí 30 let a otci 33 – Kristova léta, obrovská mystika.

Když ke mně poprvé přišla, jen jsme 60 minut mlčky seděly. Později mě sama vyzvala k dotyku svého břicha, které neslo dva plody – jeden živý a jeden, jehož impulsy už odešly. V tom břiše ale byla jednota, soucno. Obě brány, života i smrti, byly přítomné najednou.

Porod nastal v noci po 12. prosinci. Obě děti se narodily v 01:11. V tu chvíli se roztočil obrovský vír „dechu života“. Zrodila se Anna Marie a za pár minut její sourozenec. Celé pole bylo tak vyklidněné, že i porození mrtvého děťátka bylo nesmírně posvátné. Ta úcta personálu v naprostém tichu byla nadčasová. Anna Marie byla s maminkou na hrudi 45 minut, i když vážila jen 1,4 kg.

Kraniálka je u těchto „andělských dětí“ nástrojem laskavosti a přijetí těžkých etap života jako přechodu. Ten otisk porodu v mámě i v dítěti zůstává, i když není fyzický. Je to změna stavu vědomí, duše je tu s námi stále.

To je velmi silný příběh. V souvislosti s tím mě napadá – jak pracuješ s negativními emocemi, jako je strach nebo vina, které si maminky nesou do těhotenství a k porodu? Jak zajistit, aby tyto emoce nezasáhly i miminko?

Matka a miminko v bříšku jsou spojené nádoby. Jejich srdce bijí synchronně, naproti sobě. Cokoliv zažívá máma – radost, strach, vášeň nebo i nemoc – to všechno její srdce předává dítěti. Dítě se z toho učí. Zjišťuje, že život není v jedné rovině, ale je to jízda nahoru a dolů. Prožívá s ní stresové hormony i hormony štěstí. To, co máma v těhotenství zpracovává, je pro dítě velká učebnice.

Mnoho žen by si přálo mít těhotenství „vyzenované“ a v úplném klidu, aby takové bylo i miminko. To je pochopitelné, ale já říkám: pojďme přijmout i to, že si ty duše přišly něco odžít. Někdy jsou ženy zklamané, když se devět měsíců snaží o dokonalost, odjíždějí do Thajska nebo na Bali, a pak porod neproběhne podle jejich ideálních představ.

Prostředí, kde matka v těhotenství žije, se propisuje do těla dítěte i do placenty. Zažila jsem ženy, které žily na Bali a k nám na severní Moravu přijely jen porodit, protože tu máme špičkovou péči. Všímala jsem si jejich placent – byly úplně jiné. Byly lehčí, průhlednější, skoro jako by „zpívaly“. Jiné placenty mají vegetariáni a vegani, jiné lidé od oceánu.

Když ženy v těhotenství plavou v moři, jejich břicha mají úplně jinou vibrační dynamiku. Voda v nás si ten otisk oceánu pamatuje. Všechny emoce a bloky, ale i traumata, se ukládají do těla, plodové vody i do pupečníku. Pokud je například pupečník příliš těsný, vzniká v něm „zápis“ ohrožení. Skrze bříško pak můžeme tyto otisky jemně ošetřovat a rozpouštět. Někdy ošetřuji přímo břicho, kdy matka má ruce na něm a já na jejích rukou. Vnímáme společně hlavičku, placentu a to, co si žádá pozornost. Každý chce být slyšen a viděn – i to nenarozené dítě.

Mnoho rodičů má možná obavu vzít na terapii starší, pohyblivější děti. Bojí se, že tam dítě nevydrží v klidu ležet. Jak to probíhá u tebe?

Nejdříve to s rodiči zkonzultuji po telefonu. Některé děti vcházejí a „řvou jako paviáni“, jiné se stydí. Domluvíme se, ať si vezmou hračky a svačinku. U mě v pracovně uděláme herničku. Děti si tam 20 minut hrají, rozkoukávají se a zvyknou si na mě.

Nepotřebuji žádnou izolepu ani vteřinové lepidlo, abych je udržela v klidu. Žijeme v Evropě, ne v Indii, nemusíme být všichni hned „vyzenovaní“. Terapie často probíhá tak, že si hraju s dítětem na zemi. Ono mnou třeba prolézá, a já v tu chvíli jen jemně přiložím ruku na stehno nebo na křížovou kost. Najednou udělám dva hmaty a dítě se zklidní.

Děti v poli terapie často samy od sebe přehrávají svůj porod – schovávají se pod polštáře, prolézají úzkými místy. My jen držíme prostor. Rodiče jsou u toho, někdy ošetřujeme všechny najednou na velkých měkkých vacích. Je to srdce se srdcem. Mnohdy děti v tom pocitu bezpečí nakonec usnou. Člověk se nesmí bát – když vás děti pozvou do hry, prostě hrajte.

Je to vlastně fantastická rodinná aktivita. Vytvoříš prostor, kde se celá rodina potká v úplně jiném kontextu, než je běžný život. Simi, náš čas se naplnil. Máš na závěr nějaký typ nebo vzkaz pro rodiče?

Mám jednu jedinou věc: Dovolme dětem, aby žily samy sebe, ne nás.

Simi, moc děkuji. Byl to velmi příjemně strávený čas a dozvěděla jsem se spoustu fascinujících věcí. Přeji krásný den.

Moc děkuji, jsem velmi vděčná za toto setkání.