V předvánočné epizodě našeho podcastového seriálu Naucast jsme společně s komunitní porodní asistentkou Barborou Mecovou mluvili o tématu šestinedělí, jak se sžít s novou životní rolí, novým človíčkem a jak si tuto dobu užít, ne ji jen přežít.. Pokud si rozhovor chcete spíš poslechnout nebo ho vidět na videu, klikněte si na náš Spotify nebo YouTube.

Dnes na to vlítneme tak trochu zhurta, protože otevíráme velmi důležité téma – šestinedělí. Naším hostem, který nám toto období přiblíží, je komunitní porodní asistentka Barbora Mecová. Barborko, ahoj!

Ahoj, děkuji moc za pozvání.

Hned v úvodu by mě zajímalo: myslíš si, že se v rámci přípravy na miminko věnuje šestinedělí dostatečná pozornost?

Upřímně si myslím, že úplně ne. Je to období, na které se maminky stále ještě nepřipravují tak důkladně jako na samotný porod. Mnohem více je zajímá, kde budou rodit, v jaké poloze, jaké osoby budou mít na sále u sebe a jak se na porod nachystat s partnerem. To, co nastane potom – tedy to poporodní období – se mnohdy opomíjí. Často převládá postoj: „Až budu mít miminko u sebe, nějak to spolu zvládneme, partner mi pomůže…“ Ta pozornost tam prostě není tak silně zaměřená.

To je vlastně velmi zvláštní. Porodem totiž celý život s miminkem a naše rodičovství teprve začíná. To, jak do této nové role vstoupíme, podle mě výrazně ovlivní další scénář – to, jak se s miminkem propojíme a jak se my samy budeme cítit jako matky. Často se v této souvislosti mluví o termínu „čtvrtý trimestr“. Jak toto období vnímáš ty?

Přesně tak, tento termín se používá čím dál častěji. Jsou to vlastně první tři měsíce po porodu, kdy rodina teprve vzniká a propojuje se. Všechno mají před sebou. Matka i otec se s děťátkem teprve ladí a učí se vnímat jeho potřeby.

Začátky nebývají vždy jednoduché a rodič nemusí hned vědět, co přesně miminko potřebuje. Proto se snažím maminky vést k tomu, aby si věřily, daly na svou intuici a nikam nespěchaly. Aby startu do nového života dopřály co nejvíce klidu, času a pohody. Je důležité se nebát neshod nebo nevyspaných nocí. Když se něco nepovede, je dobré si říct: „Dneska nám to nešlo, zítra to bude lepší. Všechno se učíme poprvé.“

Zmiňovala jsi i podporu okolí.

Je skvělé, když má žena v prvních dnech u sebe partnera, maminku, babičku nebo kamarádku s vlastní zkušeností. Žena je v tomto období nejistá a potřebuje hlavně povzbuzení v tom, že se všechno naučí. Být matkou není jednoduché a i chyby jsou normální – děťátku většinou neublíží, protože máma vše dělá s láskou a nejlepším úmyslem.

Dnes se hodně řeší technické věci: jak miminko držet, jak mít nožičky, jestli zavinovat, jak často kojit… Ale každé miminko i každá maminka jsou originál. Pokud si žena není jistá, bojí se, že dělá něco špatně, nebo ji nepodpoří třeba lékař, snadno ztratí sebedůvěru. To pak může vést k problémům s kojením, nervozitě, nespavosti a v horším případě k poporodnímu blues či depresím. Šestinedělí je čas, kdy se organismus vrací do původního stavu. Je to hormonální bouře a tělo potřebuje sílu, energii, dobré jídlo a hlavně klid.

Vlastně se to miminko po narození učí v šestinedělí fungovat v našem světě – mimo dělohu, kde mu nic nechybělo. Učí se komunikovat s matkou a matka se zase učí být matkou, ať už poprvé, nebo s více dětmi.

V čem je toto období jedinečné z pohledu budování vztahu? Co je tam to „něco“, co už nikdy později nedoženeme?

To je skvělá otázka. Je to skutečně neopakovatelné období. To, jak bude probíhat, závisí i na tom, po jakém porodu žena do šestinedělí vstupuje – zda byl přirozený, nebo komplikovaný.

Pokud se bavíme o běžném porodu v termínu, kdy miminko zůstává u ženy a po 72 hodinách odcházejí domů, tak jim to všechno teprve začíná. Jak si to nepokazit? Pomáhají informace. Když žena ví, že šestinedělí je hormonální horská dráha – že se ráno může cítit skvěle a po obědě plačtivě – tak ji to tolik nezaskočí. Ví, že je to jen „hormonální koktejl“, který časem odezní.

A co role partnera v těchto prvních dnech?

Ta je naprosto klíčová. Dnes už partneři bývají s ženou celou dobu, učí se přebalovat hned v porodnici a zapojují se do péče od první hodiny. Když tatínek pomáhá, žena má čas na osobní hygienu, jídlo a regeneraci. Může se věnovat bondingu kůži na kůži a odpočinku. Když je matka najezená a vyspaná, je klidnější, péče o miminko jí jde lépe a nemá takové obavy ze selhání. Ve dvou se to zkrátka táhne mnohem lépe.

Setkáváš se ale i s tím, že maminky chtějí do toho „normálního“ života vklouznout až příliš rychle? Že nejsou ani tak vystrašené, jako spíš až moc akční – chtějí s miminkem hned všechno podnikat, ukazovat ho kamarádkám a podobně?

Samozřejmě, setkávám se s tím často. Dnešní doba je velmi rychlá, energická a akční. Každá žena má sice jiný rytmus, ale spousta mladých maminek si myslí, že už druhý nebo třetí den po porodu budou úplně fit. Chtějí hned dělat věci, na které byly zvyklé v těhotenství – cestovat, chodit na výlety nebo za kamarádkami.

Ne vždy je to ale možné a už vůbec ne vhodné. Šestinedělí je tu od toho, aby se maminka s děťátkem propojila a sblížila. Já jim vždycky říkám: „Nenechte si tohle období utéct, ten čas patří jen vám. Nic vám neuteče.“ Radím jim, aby si po návratu z porodnice klidně zase oblékly noční košili. Žádné džíny, žádné tričko a rychlý nákup nebo běhání po úřadech. Prostě si lehnout a užít si miminko. Kojit, když je potřeba, jíst, když je hlad, a odpočívat, když přijde únava. Vidím na svých klientkách, že když si ten prostor dopřejí, hojení probíhá mnohem rychleji, bez komplikací a to propojení s miminkem je mnohem hlubší a láskyplnější.

Tady se mi nabízí otázka hranic. Mluvila jsi o tom, jak je důležité poslouchat svůj rytmus a ladit se na potřeby miminka. Jenže do toho často vstupuje realita v podobě rodinných příslušníků a návštěv. Naprosto chápu, že všichni chtějí miminko vidět, chtějí si s maminkou popovídat o porodu nebo mají pocit, že musí pomáhat. Pro ženu to ale může být strašně náročné, a ještě těžší je si ty hranice vykomunikovat. Přitom by jí možná bylo nejlépe, kdyby prostě zůstala s mimčem v posteli a vůbec nevylézala. Jak mají ženy tuhle komunikaci s okolím zvládnout?

To je nesmírně důležité téma. Často se mi stává, že přijdu k ženě domů druhý nebo třetí den po porodu a ona mi hlásí, že v deset dopoledne má jednu návštěvu a po obědě další. Je to děsivé. Do toho mají třeba kontrolu u pediatra… Když pak k takové mamince přijdu odpoledne, vidím ženu, která je vyčerpaná, hladová, žíznivá, bolí ji prsa i porodní poranění. Celé tělo je v útlumu a nemůže se hojit, protože na to nemá klid ani čas.

Moje rada zní: Vykomunikujte si to už v těhotenství. Domluvte se s rodinou dopředu, že první dny chcete být doma jen s partnerem a miminkem. Řekněte jim: „Až budeme připraveni a budeme něco potřebovat, sami se vám ozveme.“ Návštěva by měla proběhnout až na základě vaší domluvy.

A jak by měla vypadat ta správná pomoc?

Ideální je, když třeba přijde babička nebo maminka, ale místo vysedávání přinese uvařený oběd, čerstvou zeleninu, vypere prádlo nebo naskládá myčku. To jsou věci, na které by čerstvá máma neměla mít ani pomyšlení. Pomáhající členové rodiny by se měli zaměřit na servis kolem domácnosti.

A hlavně – měli by se zajímat o tu ženu. Často se stává, že se všichni točí jen kolem děťátka (jestli pije, kolik váží), ale na mámu se zapomíná. Ta se pak cítí odstrčená. Přitom platí, že pokud maminka není spokojená a necítí se jako „královna“, která to všechno krásně zvládá, tak nebude klidné ani to miminko. Pozornost by měla směřovat k ní: co potřebuje, jestli jí nechybí hygienické pomůcky, jestli nechce objednat jídlo. Ale sedět u ní tři hodiny, nechat se obsluhovat kávou a bábovkou, to je úplně špatně. Žena by si měla v ideálním případě vypnout telefon a soustředit se jen na sebe a na dítě.

Naprosto souhlasím. Představuji si, že kdyby se mě v šestinedělí někdo zeptal, jak mi může pomoct, neměla bych ani energii o tom přemýšlet. Nejvíc jsem ocenila, když někdo prostě udělal ty základní věci – přinesl nákup nebo jídlo, nebo třeba zabavil starší sourozence. Je strašně vyčerpávající muset věnovat energii návštěvě, když ji potřebuje miminko. Člověk je v tom období úplně hotový, prožívá si ten svůj nový příběh s malým človíčkem, a do toho tam třeba sedí babička a něco důležitého vypráví. V té chvíli je hrozně těžké i jen správně reagovat na rozhovor. Interakce s lidmi jsou v tomto období prostě nesmírně únavné.

Teď jsme mluvily o klidu, respektive o jeho nedostatku. Jaký vliv má nedostatek prostoru a klidu na rozvíjení vztahu mezi matkou a novorozencem? Jak to ovlivňuje samotný bonding?

Bonding je dnes velmi skloňované téma a je to naprosto klíčová součást poporodní péče. Velmi se na něj zaměřujeme už v porodnici a snažíme se do něj zapojit i tatínky. Často se totiž stává, že je žena po porodu tak vyčerpaná, že si potřebuje odpočinout a nemůže mít děťátko hned na hrudníku. V takovém případě může bonding převzít otec.

Důležité je vědět, že bonding není jen záležitost první hodiny nebo dvou po porodu. Je to proces, který pokračuje i v dalších dnech. Jsem moc ráda, když si maminky i doma dovolí ležet s miminkem „kůže na kůži“. Ten blízký kontakt děťátko uklidňuje – stabilizuje mu tepovou frekvenci, srdeční rytmus i dech. Je to dokonce i skvělá prevence syndromu náhlého úmrtí novorozence (SIDS).

Takže bonding je prospěšný pro obě strany.

Přesně tak. Pro dítě je to bezpečí, pro ženu je to ten nejlepší lék na psychiku. V šestinedělí se často setkávám s tím, že maminky mají pocit selhání, protože jejich psychika je vlivem hormonů křehká. Právě ten fyzický kontakt a naladění se na miminko ženu léčí a dodává jí sílu. Ujišťuje ji v tom, že to všechno dělá správně, i když se to teprve učí.

Zmínila jsi důležitost bondingu i pro vztah otce s dítětem. To bych byla ráda, kdyby tu zaznělo jasněji. U nás stále přežívá takový ten trend, že když se narodí dítě, otec ho jde hlavně „zapít“. Ten bezprostřední čas po narození tak netráví se svou ženou a miminkem, ale někde v hospodě.

Ano, tento zvyk, kdy muž odchází slavit s příbuznými nebo kamarády, stále přetrvává, i když už to není tak běžné jako dřív. Pokud muž cítí, že ten prostor pro sebe potřebuje, je to v pořádku, ale nesmí v tom ta žena zůstat sama. Pro čerstvou maminku je obrovským stresem být první noc doma úplně sama s novorozencem, zatímco se muž vrátí až nad ránem.

Pokud partner chce nebo musí odejít, doporučuji ho nahradit jinou blízkou osobou – maminkou, kamarádkou, někým, s kým se žena cítí bezpečně a kdo už má zkušenost s mateřstvím. Žena potřebuje cítit oporu, aby situaci zvládla v klidu.

Tím jsi mi nahrála na další téma, a tím je osamělost. Vzpomínám si na své vlastní šestinedělí – i přes tu obrovskou explozi lásky k miminku jsem měla silné a protichůdné pocity, že jsem na všechno sama. Cítí se ženy v šestinedělí často osamělé?

Vidím to bohužel velmi často. Ženy se cítí izolované – od kamarádek, od kolegyň z práce, od činností, které měly rády. Na jedné straně jsou šťastné, že mají děťátko, ale na druhé si musí zvyknout na novou roli, která s sebou nese velké změny.

Vždy se snažím maminky povzbudit, že je to jen přechodné období. Dnes už se dá s miminkem podnikat spousta věcí velmi brzy po šestinedělí. Návrat do společnosti bývá rychlý. Velmi ale pomáhá, když mají kolem sebe komunitu – kamarádky nebo příbuzné, které mají také děti.

To je přesně ono. Ta komunita rodičů, kteří rozumí té dynamice mezi matkou a dítětem.

Přesně. Proto také pořádáme různé kojící a laktační skupinky nebo mateřská setkání. Maminky tam mohou sdílet, že v těch náročných chvílích nejsou samy. Že i ta kamarádka, která rodila před půl rokem, se občas cítí unavená nebo měla pár probdělých nocí.

Všechno je to jen fáze, která přejde. To krásné – sledovat, jak dítě roste, jak dělá první krůčky a stává se samostatným – za ty starosti rozhodně stojí. Je to ten nejkrásnější prožitek, jaký může žena mít, a když se na to člověk podívá s tímto nadhledem, zvládají se ty běžné provozní potíže mnohem lépe.

Přesně tak. S narozením dítěte se rodiče učí jednu důležitou věc: „Všechno je jen období.“ Někdy je to období pozitivní, jindy náročné, provázené spánkovou deprivací a pocitem izolace. Ale vědomí, že v tom člověk není sám a má kolem sebe lidi, kteří mu rozumí, je pro psychiku matky naprosto klíčové.

Bavily jsme se o tom klidu, nebo spíš o jeho nedostatku a o tom, jak je důležité mít kolem sebe tu správnou komunitu. Skutečnou komunitu rodičů nebo maminek, které rozumí té dynamice mezi dítětem a matkou. Často mám totiž pocit, že ty nejtěžší a nejnáročnější situace vznikají právě tehdy, když se žena setkává s kamarády nebo kamarádkami, které děti ještě nemají. Do té jejich party najednou „bouchne ten granát“ v podobě miminka a všechno je úplně jinak. Mnoha situacím ti bezdětní přátelé zkrátka nemohou rozumět, protože je to celé velmi specifické. A vlastně… ani ten partner tomu nemusí vždycky úplně rozumět, že?

Přesně tak. Když mají ženy kolem sebe kamarádky a maminky, které už děti mají, je to pro ně obrovská podpora a pomoc. A jak to děťátko roste, tak jsou i ty děti spolu spokojenější a klidnější, když se navštěvují, chodí spolu na výlety, na plavání nebo na procházky. Tyto společné aktivity s dalšími maminkami jsou pro ženu mnohem prospěšnější než návštěvy u bezdětných rodin. Ti mají většinou úplně jiné zájmy, jiný pohled na svět a jinak tráví volný čas. Pro čerstvou mámu to pak není úplně povzbudivé.

Přesně, tam pak může nastat ten pocit: „Ježíš, tohle bych taky chtěla dělat, ale s tím dítětem už to teď asi nepůjde…“ Báro, já bych se chtěla zeptat – jak se může žena připravit na šestinedělí dopředu z toho praktického hlediska?

To je velmi zajímavá otázka. Není to jen o teorii a o tom vědět, co mě čeká. Praktická stránka je stejně důležitá. Co maminky velmi kvitují, je příprava zásob jídla. Navařit si dopředu polévky, omáčky, jednoduchá jídla, která se dají zamrazit a po návratu z porodnice jen lehce ohřát.

Doporučuji mít zásoby i těch věcí, které máte rády a dodají vám energii – různé tyčinky, kaše, ovoce, zeleninu. Prostě věci, které můžete pojídat i v průběhu nočního kojení. Kojení je totiž energeticky velmi náročné a tělo ty kvalitní potraviny potřebuje.

Dále doporučuji už dopředu vyhledat pediatra. Mít kvalitního dětského lékaře, který vám bude nápomocný hned v prvních dnech a kterému můžete zavolat, pokud se vyskytnou potíže. A stejně tak je dobré mít kontakt na laktační poradkyni nebo porodní asistentku. My za maminkami jezdíme domů a v těch prvních dnech jim pomáháme se s miminkem propojit. Jsme schopny poradit s kojením, s hojením porodního poranění nebo s krvácením. Mnohdy dokážeme věci ošetřit v klidu domova, takže žena nemusí hned odjíždět do nemocnice, což je pro ni mnohem příjemnější.

Co se týče kojení, přijde mi, že je spíše rarita, když se nějaký problém neobjeví. Mě samotnou velmi překvapilo, když jsem porodila své druhé dítě, že jsem paradoxně právě tehdy potřebovala laktační poradenství. Z prvního porodu jsem byla zvyklá, jak miminko držet, ale po tom roce a půl pauzy už člověk neví. Navíc u batolete je to jiné – to si k prsu přileze samo. A najednou jsem zjistila, že si s tím novým miminkem vůbec nevím rady, i když už jsem to jednou prožila.

To je pravda, každé těhotenství, každý porod i každé šestinedělí je jiné. Kojení je velké téma a dnes se na něj klade obrovský důraz. Maminky pak často zaskočí, že to není tak jednoduché, jak si představovaly. Naučit se poznat potřeby miminka, jestli chce pít, nebo pláče kvůli něčemu jinému… v tom si na začátku nejsou jisté.

Já jim vždycky radím: Kojením se nedá nic zkazit. Prso je pro miminko lék na všechno – na uklidnění, na žízeň, na hlad, na spánek i na bolavé bříško. Když se kojení v prvních dnech nedaří, je mnohem lepší nezkoušet to lámat přes koleno sama, ale říct si o pomoc. Zavolat asistentku nebo poradkyni. Často jde jen o malou nuanci – změnu polohy, kojící polštář nebo jen o to, aby se maminka zklidnila.

Takže stačí malá změna a všechno se otočí.

Přesně. Když kojení přestane bolet, když maminka vidí, že miminko u prsu spokojeně usne, najednou se oba uklidní a dál už to zvládají bez problémů. Ale když ta žena bojuje, zatne zuby, udělají se jí praskliny a ona si říká: „Já to musím zvládnout sama,“ tak se ta její nejistota jen prohlubuje. Má pocit, že selhala, a to je kontraproduktivní.

Dostává se do začarovaného kruhu. Když je neklidná maminka, miminko to z ní cítí a začne víc plakat. Není klidné u prsu, nespí spokojeně… ta disbalance je pak cítit v celé rodině. Někdy přijdu do domácnosti a cítím to napětí ze všech tří – z mámy, z táty i z miminka. Jsou vyčerpaní, nevyspaní a v situaci, se kterou si už několik dní neví rady. Je to pro ně velmi náročné a zdlouhavé.

Já mám pocit, že ten největší tlak si na sebe v šestinedělí vytváříme my ženy úplně samy. Vzpomínám si, jak jsme to řešily s jednou kamarádkou – u prvního dítěte jsme obě měly ten neodbytný pocit, že musíme do puntíku dodržet každý večerní rituál. Že se zkrátka musí jít do vaničky, pak se musí nakojit, pak si musím lehnout a uspat miminko… a v podstatě v tom šestinedělí úplně ztratit svůj vlastní rytmus. Člověk má pocit, že musí všechno, úplně všechno podřídit tomu malému človíčkovi.

Pak ale přišlo druhé dítě a s ním i takový vnitřní smír. Už jsme věci dělaly mnohem víc v souladu se svými potřebami. Třeba když mi miminko večer zaspalo na gauči, tak jsem si tam prostě zdřímla s ním a nehrotila jsem žádné koupání. Jak tenhle tlak vnímáš ty? Máš pocit, že se ženy až moc křečovitě snaží držet nějakých doporučení jen proto, aby byly „nejlepší“?

Rozhodně, s tím se setkávám neustále. Maminky chtějí být ty nejlepší a mají pocit, že musí všechno hned umět a všechno vědět – což je samozřejmě nemožné. Dostanou hromadu doporučení: jak přesně se má kojit, jak se má koupat, kdy si má miminko odříhnout, kolikrát denně má mít počůranou plenku…

Když pak přijdu k nim domů, tak se jim snažím vysvětlit: „Podívejte, každé dítě je jiné a každá rodina si to musí zařídit po svém.“ Na všechna ta doporučení se dívejte jen jako na obecná pravidla, jako na nějaký základní rámec. Ale tu cestu si musíte vyšlapat sami. Jestli vaše miminko potřebuje po koupání hodinu kojit a teprve potom spokojeně usne, tak je to tak v pořádku. I kdyby to jiní rodiče dělali úplně jinak a jim by se to nezdálo, vůbec to neznamená, že děláte chybu. Nejdůležitější je nastavit si vlastní hranice a pravidla, která vyhovují vám i děťátku.

Takže šestinedělí je vlastně taková škola vnímání?

Přesně tak. Celých těch šest týdnů slouží k tomu, abyste se naučili číst signály svého dítěte. Ono vám totiž řekne nejvíc. Maminka po čase intuitivně vycítí, jestli je děťátko unavené, hladové, nebo jestli jen potřebuje kontakt a pochovat. Není potřeba tlačit na pilu. Nemůžete v prvních dnech všechno umět.

Zbytečně se netrapte tím, že uděláte „chybu“. Že miminko mělo jíst v deset a je jedenáct? No a co. Pokud si potřebujete dát sprchu, protože jste v ní ještě nebyla a pomůže vám to cítit se lépe, tak si tu sprchu dejte. Miminku se nic nestane, když se kojení o půl hodiny posune. Dneska máme na všechno aplikace, techniku, tabulky… a v mateřství to tak prostě nefunguje. Neměřte to, nepočítejte to. Neřešte, jestli je stolice víc žlutá nebo zelená, nebo jestli je plena víc či míň promočená. Jednou je to tak, podruhé onak. Já ty ženy vlastně nejvíc uklidňuju tím, že ony to vědí nejlépe. Žádná knížka, žádné video na Instagramu jim neřekne, jak přesně mají zrovna to své děťátko držet. Musí si to vyzkoušet a nespěchat na sebe. Když se člověk zklidní, zklidní se i miminko a najednou jim to spolu půjde.

Ještě mě zajímá jedna věc, kterou jsi trochu naťukla, a tou je dětský pláč. Tady vnímám obrovský rozdíl mezi minulostí a současností. Dřív se říkalo: „Nech ho vyplakat, aspoň si potrénuje plíce.“ Dnes je zase trend utěšit miminko za každou cenu. Jak vnímáš dětský pláč ty, hlavně v tom šestinedělí, kdy je miminko ještě tak malinké a v podstatě nemá jiný způsob, jak s námi mluvit?

To je velmi složitá otázka, protože i tady platí, že každé děťátko je originál. Je spousta novorozenců, kteří jsou v prvních dnech velmi klidní, skoro nepláčou a člověk je musí na kojení spíš budit. Ale pak jsou tu miminka plačtivá, která vyžadují neustálý těsný kontakt s mámou.

V šestinedělí bychom měli reagovat na každý pláč. Ta maminka by u toho děťátka měla prostě být. Rozhodně v prvních dnech nedoporučuji používat dudlíky a různé náhražky na uklidnění. Maminky se mě sice ptají: „Báro, ale my se nemůžeme ani obléknout a jít ven, jak strašně křičí! Já mu chci dát ten dudlíček, ať je klid.“ Já jim odpovídám, že na to je čas. Je lepší si dudlík nechat na později, až bude kojení plně funkční a oba se v něm budou cítit jistě.

Takže blízkost je nejlepší řešení?

Určitě. Mámy, které mají novorozence u sebe v posteli a mají ten kontakt „kůže na kůži“, se s nějakými dlouhými plačícími záchvaty setkávají mnohem méně. Děťátko je spokojené, protože cítí mámu. Samozřejmě existují novorozenecké koliky, kdy miminko pláče víc, ale i s tím se dá pracovat. Učím maminky i tatínky baby masáže, ukazuji jim, jak děťátko nosit a chovat v polohách, ve kterých to bříško tolik nebolí.

Někdy pomůže jen změnit polohu, nebo třeba přejít do jiné místnosti, na miminko mluvit nebo mu zpívat. V prvních týdnech by miminko nemělo plakat extrémně dlouho bez příčiny. Pokud pláče neutišitelně a dlouho, je to signál, že je něco v neprospěch – že ho něco bolí nebo má nějaký problém. Pokud na to nepřijdeme sami, je lepší kontaktovat lékaře nebo poradkyni, protože takový pláč zkrátka něco znamená a neměli bychom ho ignorovat.

Ty jsi mluvila o tom, že miminko dokáže velmi dobře regulovat svůj rytmus skrze společný spánek. Dnes je už relativně běžné, že maminky spí s dítětem v posteli…

Přesně tak. Já jsem velkým zastáncem společného spánku už od prvních dnů. Děláme to tak i u nás v porodnici – dovolujeme maminkám ležet s dětmi v jedné posteli, což dříve nebývalo úplně běžné. Máme k tomu uzpůsobená lůžka, kde si žena může zvednout postranici, takže je to naprosto bezpečné a nehrozí, že by děťátko v noci spadlo.

Většina maminek v tom pak pokračuje i doma v šestinedělí. Často se mě ptají: „A jak poznám, že je v pořádku a dýchá, když nemám monitor dechu?“ Ale žena je s dítětem tak neuvěřitelně propojená, že každý jeho pohyb, každé ublinknutí nebo neklid okamžitě vycítí a vzbudí se. Společný spánek je pro miminko nejklidnější. Učím proto ženy kojit přímo na lůžku v poloze na boku. Miminko pak nemusí vůbec dávat do žádné postýlky nebo košíku. Existují i postýlky, které se dají přisunout přímo k manželskému lůžku bez bočnice, takže jsou pořád těsně u sebe, i když má každý svůj prostor.

Někdy se ale stává, že je z ložnice „vystěhován“ tatínek, aby se vyspal, když se miminko v noci budí. Je to podle tebe dobře?

To bych novopečeným rodičům úplně nedoporučovala. Myslím si, že by měli být v noci spolu. Partner může být obrovskou oporou – může miminko přebalit nebo převléknout a pak ho jen podat ženě do postele ke kojení. To jí strašně moc pomůže, že nemusí vůbec vstávat.

Přesně! Teď si vybavuji ty své nekonečné noci. Mně hrozně pomáhalo už jen to vědomí, že je tam se mnou další dospělý člověk. Že i když spí, tak tam prostě je. Cítila jsem se jako matka mnohem klidnější, že na tu noc nejsem úplně sama.

Rozumím, je to velká psychická podpora. Na druhou stranu, muži mají dnes náročnou práci, brzo vstávají a ne vždycky to ten partner dlouhodobě zvládá. Je to individuální. Mám i páry, které si domluvily „směny“. Jednu část noci spí s dítětem žena a partner odpočívá ve vedlejší místnosti, a po půlnoci se vystřídají. Když jsou všichni vyčerpaní, není to dlouhodobě udržitelné. To vystřídání se v péči je velmi nápomocné pro udržení zdravého vztahu i sil obou rodičů.

To střídání v noci je skvělý bod. Ale jak to udělat u plně kojených miminek? Co bys poradila rodičům, kteří nechtějí zavádět lahvičku, aby nepokazili kojení, ale zároveň by potřebovali, aby se maminka mohla aspoň 2–3 hodiny nerušeně vyspat?

Je to možné a někdy to žena opravdu potřebuje. Stačí, když si maminka v průběhu dne mléko odstříká do lednice. Partner pak může v noci miminko nakrmit alternativním způsobem – z takzvané kádinky. Je to malá sklenička, podobná větší štamprli. Učím to i tatínky a jde jim to skvěle. Miminko se zabalí do zavinovačky, drží se ve zvýšené poloze a kádinka se mu přiloží ke spodnímu rtu. Děťátko je schopné se z ní krásně napít. Jedno kojení tak může maminka klidně zaspat a nabrat síly.

Tedy krmení ze „štamprličky“, to je pro mě úplná novinka! Já znala jen ty lahve se savičkou, které moje děti stejně nechtěly ani vidět.

Je to skvělá „laktační vychytávka“. Nemusíte mít lahvičku ani dudlík, které v prvních dnech nechceme zavádět. Tato metoda pomůže překlenout období, kdy je maminka vyčerpaná nebo má přechodně méně mléka. Tatínek takto děťátko vyživí, žena si odpočine, ale o kojení nepřijde. Těchto pomůcek máme víc a dokážou zachránit kojení i v situacích, kdy se objeví zánět nebo jiné komplikace.

Chtěla bych se tě na závěr zeptat – co bys vzkázala všem ženám, které šestinedělí čeká nebo ho zrovna prožívají? Máš pro ně nějakou radu, kterou by si měly opatrovat v hlavě?

To úplně nejdůležitější je: Netlačte na pilu a buďte k sobě laskavé. Nemusíte být hned po porodu nejlepší a ani nemůžete všechno hned umět. Dejte si čas. Když se něco nepovede, když byla noc náročná, řekněte si: „Zítra to bude lepší. Dělám to s nejlepším vědomím a svědomím a prostě se to teprve učím.“ Laskavost k sobě samé je klíčem k tomu, abyste to všechno zvládly v klidu.

Ještě tu máme jednu důležitou zprávu pro rok 2026, která se týká dostupnosti poporodní péče, že?

Ano, jsme moc rádi, že se letos podařila změna v zákoně. Každá žena teď bude mít nárok získat v porodnici žádanku na poporodní péči porodní asistentkou přímo u sebe doma. Má nárok na tři návštěvy hrazené ze zdravotního pojištění. Každá maminka si tak může najít asistentku se smlouvou s pojišťovnou, která za ní přijede, zkontroluje ji i novorozence a podpoří ji v domácím prostředí zcela zdarma.

To jsou skvělé zprávy a úžasný posun v péči o rodičky! Já moc děkuji za tento rozhovor i za všechny informace. Všem ženám v šestinedělí přeji hodně síly, laskavosti k sobě samým a moře lásky k miminku. Barun, tobě moc děkuji, bylo to vyčerpávající v tom nejlepším slova smyslu. A pro vás, kteří byste chtěli využít Barčiny služby, v popisku podcastu najdete odkaz na Kliniku Nau. Mějte se krásně!

Moc děkuji za pozvání a ahoj!