Porod je brána. Nejen pro dítě, ale i pro ženu samotnou. Je to okamžik, kdy se zrodí nová bytost – a s ní i nová verze nás, maminek. V epizodě Žena v bráně zrození mluvíme s komunitní porodní asistentkou Nikol Cenkovou o těhotenství, porodu a šestinedělí jako o hlubokém přechodu, který nás formuje na všech úrovních. Porod je totiž citlivý, posvátný proces. Žena v něm prochází jedním z nejpřirozenějších dějů v přírodě – a čím víc ho dokážeme vnímat s respektem, tím víc se může tělo otevřít tomu, co umí od pradávna.

Mluvily jsme o strachu – o tom, jak je nakažlivý, a že na porodní sál prostě nepatří. O tom, jakou roli může mít partner, když je přítomný, klidný a ukotvený. O poporodním blues, o těžkém návratu do těla, i o tom, jaké je to znovu hledat sama sebe ve chvíli, kdy se vše točí kolem malého človíčka.

A taky o mýtech. Že porod nemusí být medicínsky vedený, plný zásahů, ale nemusí být ani orgazmický, euforický a bezbolestný. Nemusí být „dokonalý“. Každý porod má svou pravdu, svůj rytmus, svou hloubku. A žena v něm zase svou sílu.

S velkou radostí vítám komunitní porodní asistentku, Nikol Cenkovou. Ahoj, vítám tě tu.

Ahoj, já moc děkuji za pozvání.

Naším dnešním tématem, které je velmi široké, je žena. Její duše, její tělo a prožívání v období těhotenství, porodu, šestinedělí a mateřství vůbec. Chtěla bych se tě na úvod zeptat: Jak se za poslední generace nebo desetiletí změnily porody? Sama vnímám, že vývoj za poslední roky je obrovský. Když se bavím s generací mojí mámy nebo našich babiček, ty praktiky a přístup k vlastnímu tělu byly diametrálně odlišné. Když poslouchám o přivazování nohou nebo o císařských řezech, kdy žena neviděla dítě několik dní, nechce se mi věřit, že to byla realita. Jaký je tvůj pohled na tento vývoj?

Ten posun je skutečně obrovský. Když se budeme bavit o posledních deseti letech, tak se to snad ani nedá srovnat. Myslím si, že největší zásluhu na tom, že vývoj jde správným směrem, mají především ženy samy. Začaly se ozývat a přemýšlet nad tím, že by to chtěly jinak, že to, co se dělo před třiceti lety, nebylo v pořádku.

Zároveň nám přišly naproti duly – profese zabývající se nejen porody, ale celkově ženským zdravím a psychologií porodu. Ve chvíli, kdy se potkaly rodičky, které to chtěly jinak, s dulami, které věděly jak na to, začalo se něco měnit. Když občas mluvím s mojí mámou o tom, jak rodila ona, a popisuji jí, jak to děláme dnes, kolikrát se jí hrnou slzy do očí. Je jí líto, co musela zažít, ale zároveň je hrdá, že dělám to, co dělám, protože to má smysl.

Dnes se do povědomí dostávají komunitní porodní asistentky. Velkým skokem bylo uznání veřejnosti, že péče o fyziologickou, zdravou těhotnou ženu patří právě do rukou porodní asistentky. Není potřeba u zdravých žen hledat diagnózy. Porodnictví se vymyká ostatním medicínským oborům, protože nepracujeme s nemocnými lidmi. Je potřeba ženy podpořit, vysvětlit jim, co pro sebe a dítě mohou udělat a jak zůstat fit.

Mohla bys prosím vysvětlit rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou?

Porodní asistentka je vysokoškolsky vzdělaný zdravotnický pracovník. Je to odbornice na těhotenství, porod a šestinedělí, ideálně by měla mít v kompetenci i péči o novorozence (i když tam se zatím úplně nepotkáváme s pediatry a neonatology). Zkoumá proces porodu, v ideálním případě zůstává v roli pozorovatele a nechá fyziologický proces běžet vlastním tempem. Pokud se objeví komplikace nebo patologie, měla by umět zasáhnout, vyřešit ji, a pokud to nejde, předat ženu do rukou lékaře.

Naproti tomu dula většinou nebývá zdravotnice. Dulu může dělat de facto kdokoli, často to jsou ženy, které samy prošly mateřstvím a to téma je pro ně zajímavé. Dula se stará o psychickou stránku věci. Je tam v roli pečovatelky – stará se, aby ženě bylo příjemně, aby měla co jíst a pít, udržuje ji v psychické pohodě. U porodu potřebujete člověka, kterému důvěřujete. Dula se může postarat i o partnera, navést ho, jak o ženu pečovat. Nemůže však zasáhnout do samotného zdravotnického procesu. U každého porodu s dulou musí být i porodní asistentka nebo lékař, kteří mají rozhodovací pravomoci. Samozřejmě, vše je vždy o domluvě se ženou, my vydáváme doporučení, ale žena by si je měla odsouhlasit.

Při přípravě na tento rozhovor jsme narazily na to, že důležitost porodní asistentky se ukáže v momentě, kdy porod neprobíhá tak, jak si žena představovala, a dojde ke komplikacím, kde už musí zasáhnout lékař. Jak to v takové chvíli funguje?

Ve chvíli, kdy se u porodu cokoli zkomplikuje, je skvělé, že se v porodnicích můžeme obrátit na profesionály. Když jsem tam v roli doprovázející porodní asistentky a nejsem členkou nemocničního týmu, mám možnost sledovat ten koncert s odstupem. Když se řeší akutní císařský řez nebo velké krvácení, každý v týmu přesně ví, co má dělat. Cítím se s nimi v případě komplikací velmi bezpečně.

Je to tedy tak, že v tu chvíli se tým stará o tělo a doprovázející porodní asistentka nebo dula o duši?

Přesně tak. Pokud nemusím řešit zdravotnické úkony, zůstávám vědomě přítomna pro ženu. Při komplikacích, kdy lékař indikuje například akutní sekci a začne „cvrkot“, se žena často trochu ztratí. Personál nemá čas vysvětlovat detaily, musí zachraňovat. Samozřejmě proběhne základní komunikace, ale v tom šoku, kdy se vyplaší i partner, je klíčové, aby tam byl někdo pro ni.

Já ji držím za ruku a vysvětluji: „Teď ti sestřička zajišťuje žílu, budou bandážovat nohy, je to z toho a toho důvodu, ničeho se neboj, dívej se na ně, jak jim to jde.“ Udržuji ji v procesu, aby se z něj nevytratila. I porody, které skončí císařským řezem nebo vexem (zvonem), si ženy mohou pamatovat netraumatizujícím způsobem. Trauma vzniká ve chvíli, kdy žena „zmizí“, nemá informace, nemá podporu a stane se z ní jen tělo, které je potřeba ošetřit – přestože je při vědomí. Ženy to zpětně popisují jako pocit odosobnění. Moje role je udržet ji v místnosti, v jejím těle a provést ji tím. To považuji za neuvěřitelně důležité.

Slyšela jsem mnoho příběhů, kdy si ženy nesly trauma spojené s tím, jak s nimi bylo zacházeno, a vracelo se jim to u dalšího porodu. V tom vnímám důležitost mít u sebe doprovod, kterému absolutně důvěřuji. Porod je transformační proces, který člověka změní.

Věřím tomu. Zažívám to každý den. Mám výhodu oproti nemocničním asistentkám, že s ženami mluvím i v průběhu šestinedělí. Jsou to vztahy, které vydrží léta, chodí mi fotky dětí. Tento prodloužený kontakt mi ukazuje, jak moc transformační zážitek to je.

U porodu, typicky na přelomu první a druhé doby porodní, dochází ke zvláštní věci. Když se kompletně otevřou porodní cesty a miminko vstoupí do pánve, změní se fyzický vjem. Bolest z otevírací fáze se transformuje do hluboké tlakové bolesti. Ženy často říkají, že mají pocit, že se jim roztříští pánev, že už to nepřežijí. V této fázi už mívají vypnutou racionální část mozku a jedou na „plazí mozek“. I když se na to připravujeme a říkám jim: „Až tam budeme, řeknu ti, že to je ten bod,“ je pro ně těžké to pochopit. Na úrovni fyzična si reálně zažívají strach z vlastní smrti. Některé si myslí, že tam umřou, jiné se bojí o dítě. Tento zážitek na fyzické úrovni je ten nejvíce transformační moment. Kdo přežil reálný strach o život, potvrdí vám, že už nikdy nebyl stejný. Správný porod je takový, ze kterého žena vyjde posílená tím vědomím, že tohle zvládla.

To je přesně ono. Pamatuji si u svého druhého porodu, kdy jsem už byla úplně „v háji“ a prosila o sekci. Doktorka se na mě podívala a řekla: „Vždyť rodíte jako africká žena, to dáte, za chvilku je venku.“ Vůbec jsem to nechtěla slyšet, ale dcera byla za pár minut venku. Zajímavé je, že když jsem měla porod s epidurálem, tento moment jsem neměla. Byla jsem jakoby odpojená, dokonce jsem si odskočila zavolat kamarádovi. Epidurál je často prezentován jako strašák, ale může být i zázračný nástroj, že?

Určitě, je to obrovský pomocník. Nevím, jestli je prezentován jako strašák, asi záleží na sociální bublině. Jsem ráda, že ten nástroj máme, kolikrát nám zachránil situaci před sekcí, například u nepostupujícího porodu.

Co se týče toho odpojení – někdy si epidurál dají ženy, které mají obrovskou obavu, že to nezvládnou. Pomůže jim projít porodem bez traumatu. Možná by bez něj porodily přirozeně, ale odnesly by si psychický šrám. Bavila jsem se s kamarádem o psychedelicích a „blackoutech“ – říkal, že mozek chrání mysl před zkušeností, kterou by člověk nedokázal integrovat. Stejně to může být u porodu. Je to takový nášup bolesti a emocí, že to některé ženy nemusí zvládnout.

Měla jsem klientku, která si moc přála přirozený porod bez medikace. Povedlo se, porodila krásně, ale když jsem za ní přijela domů, rozplakala se a řekla mi, že to bylo hrozné, že to tak strašně bolelo, že má asi trauma. I přirozený porod nemusí být pro všechny. Pokud si žena epidurál přeje, podpořím ji.

Když jsi zmínila trauma – stává se, že tě klientky dávají do role své terapeutky?

Ony se o to snaží, ale já se za terapeutku nepovažuji. Můžu být ale dobrý rozcestník. S každou ženou si po porodu povídáme, vysvětlujeme si, co se dělo. Miluji zpětnou vazbu, i tu kritickou. Je to důkaz důvěry, když mi řeknou: „Hele, tam jsi řekla něco, co mi nepomohlo.“ Terapeutickým nástrojem je samotný rozhovor s člověkem, který tam byl. Nikoho jiného detaily porodu reálně tolik nezajímají, ani kamarádky nechtějí poslouchat to samé dokola. Utřídění myšlenek v kontextu s někým, kdo tam byl, pomáhá porod zpracovat.

Podle čeho poznáš, že už by bylo dobré ženu odkázat na odbornou pomoc?

Řekla bych, že drtivá většina žen si projde poporodním blues. Hormonální výkyvy jsou brutální, do toho nástup kojení a péče o novorozence. Zvlášť pro prvorodičky je to totální změna života. Dnes jsou ženy zvyklé žít svůj život, mít kariéru, koníčky, a najednou střih – ztráta identity a role pečovatelky. Srovnat si to v hlavě je náročné.

Bavím se o tom i s partnery na přípravách. Říkám jim, že pokud žena komunikuje, pláče jim na rameni a vyjadřuje emoce, většinou to bude v pořádku. Ale ve chvíli, kdy se žena uzavírá, přestává mluvit, jen si něco mumlá pro sebe a není schopna ani s partnerem rozebrat, co cítí, to je okamžik pro terapii. U klasické poporodní deprese či psychózy už bývá přítomna i zmatenost v čase a prostoru.

Partner hraje klíčovou roli. Je to první generace mužů, která bývá běžně u porodů. Jaká je tam jejich reálná úloha? Jak mohou ženu podpořit a necítit se tam navíc?

Hrozně moc záleží na vztahu. Někdy stačí, že tam muž jen je a zbytečně na ženu nesahá. Ale pokud je to láskyplný vztah, může udělat spoustu věcí.

První věc je, že se muž musí vypořádat s vlastním strachem. Musí důvěřovat mně i personálu. Strach je přenosná emoce – jako ve stádě antilop. Když se jedna poleká, celé stádo běží. U porodu pracujeme s oxytocinem (hormon lásky, bezpečí), který dělá kontrakce. Proti němu stojí adrenalin (hormon strachu), který porod tlumí. Rodící samice v přírodě potřebuje bezpečí a tmu. Pokud na ni vybafe predátor, porod se zastaví, aby mohla utéct. Mít u porodu vystresovaného chlapa je kontraproduktivní.

Takže muže připravujeme, učíme je nástroje – jak masírovat, jak ženu povzbuzovat, jak s ní dýchat. Často jen potřebují od zdravotníka „povolení“ a navedení: „Můžeš dělat tohle, pojď si to zkusit.“ Moje filozofie je, že nedoprovázím jen ženu, ale celý pár.

Umím si představit, jak bych se cítila já v kůži muže v tak citlivé situaci. Respekt všem mužům, kteří tam chodí.

Ještě mě napadla jedna věc. Pozice doprovodu je náročná. My zdravotníci z boxu odcházíme – psát papíry, uvařit si kafe. Vystoupíme z toho prostoru. Ale partneři (a duly) tam jsou pořád. Muži by měli vědět, že je v pořádku si na chvíli odskočit. Když vidím, že to muž „nedává“, pošlu ho ven na gauč uvařit mi kafe. Stačí 5–10 minut mimo ten intenzivní prostor, on se vydýchá a vrací se jako vyměněný, s novou silou být oporou.

Jak můžeš dělat tak náročnou profesi, kde se setkáváš s hraničními situacemi?

Musíš tu práci milovat. Čím déle to dělám, tím víc mě to fascinuje. Je to mysterium života – jak z vajíčka a spermie vznikne člověk a jak ho tělo dokáže pustit ven. To je můj hnací motor.

A pak je to moje zázemí. Děti a můj muž, který je světec. Jsem na příjmu 24/7 a kdykoli musím odjet, on vše převezme bez řečí. A v poslední době jsou to mé kamarádky. Ženské přátelství, to „bytí spolu“ bez souzení a hodnocení, je pro mě teď jednou z nejcennějších věcí a velkým zdrojem energie.

To je krásné, že tě rodina a přátelé sytí tím, co pak předáváš klientkám. Poslední téma, které bych chtěla otevřít: Porody versus očekávání. Dnes se hodně mluví o orgasmických a nádherných porodech. Žena se pak může střetnout s realitou, že to bolelo jako čert, a cítit selhání.

To je velké téma. Jsme zahlceni sociálními sítěmi. Je skvělé, že se o porodech mluví pozitivně, ale toxická pozitivita je nebezpečná. Je třeba vědět, že v minulosti porody často končily fatálně. Medicína je tu od toho, aby zachraňovala životy.

Znám za ty roky snad jednu ženu, která s čistým svědomím řekla, že zažila orgasmický porod. Na instagramové profily je třeba koukat kriticky. Ne všechno je pravda. Můj přístup k předporodní přípravě je upřímný: Na porod vás nikdo stoprocentně nepřipraví. Je to nepřenositelná zkušenost. Dělám to 15 let a vždy mě něco překvapí.

Nejlepší je přistupovat k porodu s otevřenou hlavou a srdcem. Chtít to zvládnout nejlépe, jak to půjde, ale nebazírovat na detailech. Už to, že žena dítě vytvořila a porodila (jakýmkoli způsobem), je skvělé. Měla jsem ženu, která se trápila nástřihem hráze, přestože vše dopadlo dobře. Jsou to ve finále maličkosti oproti tomu, co se mohlo pokazit.

Často na sebe klademe obrovské nároky a zpětně si vyčítáme, co jsme mohly udělat lépe. Moje odpověď na to bývá: „To už nejsi ty.“ Byla jsi v té situaci a udělala jsi to nejlepší rozhodnutí, jaké jsi v tu chvíli s těmi informacemi a pocity mohla udělat. Hodnotit to zpětně optikou následků je nefér. Je třeba být k sobě laskavá. Vyčítání si ničeho nepřinese. Je dobré se poučit, ale neužírat se tím.

Máš na závěr nějaký jeden tip pro ženy, jak se připravit na porod?

Možná tě zaskočím, ale napadl mě sex. Samozřejmě, pokud to jde. V sexu vidím mix všeho, co pro dobrý porod člověk potřebuje: blízkost, intimitu, oxytocin, masáž hráze i práci s pánevním dnem.

To je skvělá tečka. Nikol, moc ti děkuji za rozhovor. Myslím, že bychom si mohly povídat ještě hodiny, protože téma porodů je nekonečné.

Já také moc děkuji. Přeji krásný den.