Co cítíte, když se řekne ‚smrt‘? Toto téma, zvlášť pokud se jedná o dětské umírání, je v naší společnosti tak trochu tabu. A je to naprosto pochopitelné. I když smrt čeká nás všechny bez rozdílu, nikdo neví, jak si ji vlastně představit a co nastane po ní. Ale co když smrt není konec, ale transformace? S Alenou Žáčkovou, maminkou a zakladatelkou Diva Dive, jsme mluvily o ztrátě její dcery Eminky. Ale nejen o tom, jak strašně to bolí, nemoct objat své dítě v našem hmotném světě. Ale i o tom, že když se člověk pořádně divá, naslouchá a cítí, tak zjistí, že jeho milovaní z nebe umí posílat pozdravy.

S citlivostí souvisí i další téma, které jsme s Alčou otevřely. Protože nás obě fascinuje téma ženské ejakulace, otočily jsme chvíli pozornost i na Diva Dive, na rozkoš a to, jak citlivý přístup k ženskému tělu může otevřít dimenze potěšení, o jakém se nám možná ani nezdálo. A jak víme, z rozkoše vzniká život… A k životu patří i smrt. Nový díl NAUcastu je k poslechu na Spotify, YouTube a Apple Podcasts.

S velkou radostí vítám za naším mikrofonem mou kamarádku Alenku Žáčkovou. Ahoj, Ali. Dnes je to poprvé, kdy proti mně nesedí jen jeden host, ale rovnou dva, protože Alenka přišla i se svou dcerou Andělkou Mirou. Na úvod musím zmínit, že se dnes budeme dotýkat velmi citlivého tématu, kterým je ztráta dítěte. Chtěla bych vyzvat všechny posluchače, aby k sobě přistupovali laskavě a postarali se o sebe tak, jak potřebují.

Alenka je žena, manželka, zakladatelka projektu Diva Dive, edukátorka ženské sexuality a bořitelka různých tabu. Zároveň je maminkou pěti dětí, ale jedno z nich je v nebi. Alenčina dcera Emička měla ve svých devíti letech nehodu, po které nějakou dobu bojovala, až nakonec svou cestu na tomto světě dokončila. Tento příběh je obrovsky silný, stejně jako přístup, s jakým se Alenka ke ztrátě postavila. Moje první otázka zní: Co dnes, se svými zkušenostmi, cítíš při slově smrt?

Ve mně se objevuje úleva a odevzdání. Možná je to zvláštní spojení, ale vnímám, že smrt pro mě osobně není konečný stav. Je to určitá transformace, která s sebou nese i formu úlevy. Možná je to pro mě berlička, ale toto metafyzično, transformace do jiné roviny, kterou v hmatatelném světě nevidíme, mi velmi pomáhá to přijmout.

Vnímala jsi i během této zkušenosti přítomnost něčeho, co nás přesahuje?

Určitě ano. Teď se považuji za hluboce věřícího člověka. Předtím jsem byla spíše členkou církve, která automaticky přijímala to, co je jí řečeno, ale nedokázala to moc prožívat. Až zkušenost se smrtí a procesem odcházení mě dovedla k opravdovému prožití toho, co nás přesahuje a co nejde úplně dobře slovně vyjádřit.

Slovo smrt se z běžné komunikace často vyčleňuje. Vnímáš to také tak?

Ano, i v roce 2025 je to stále tabuizované téma. Dříve byla smrt větší součástí našich životů, umíralo se doma. Tím, že se odsunula za oponu, nejčastěji do nemocnic, nám chybí jako článek ve vědomí života. Každý v sobě máme kapitolu plnou strachu, protože je to jediná cesta, u které sice nevíme, kam vede, ale víme, že přijde.

Dříve jsem i já, přestože jsem byla vychovávaná ve víře v boží království, měla ze smrti strach, protože jsem neviděla, co bude. Když se to spojí s oblastí dětské smrti, tabu se násobí, protože je to kapitola, kterou člověk vůbec nechce otevřít.

Jaký máš vztah ke své vlastní smrti? Přemýšlela jsi nad ní?

Přemýšlím nad ní čím dál častěji. Snažím se s ní uzavřít přátelský pakt, aby mě nechala ještě hodně věcí prožít. Zároveň vnímám, že až přijde, nebude se na nic ptát. Zmizely u mě obavy z toho, co bude potom. Mám tam jen přirozený strach mámy o to, co by bylo s dětmi a jak by to bral partner, kdybych zemřela mladá.

Pochopila jsem, že tohle je teď „moje hřiště“. Mám pocit nakopnutí tvořit, žít v souladu se svou duší a vytvářet hodnoty. Často si připomínám větu Memento Mori – pamatuj na smrt. Funguje to na mě jako vnitřní policajt. Když bezmyšlenkovitě scrolluji na telefonu, tato myšlenka mi pomůže činnost ukončit a dělat něco hodnotnějšího. Chci žít tak, abych se nikdy nepopírala.

Nastaly v procesu truchlení nějaké momenty nebo etapy, které tě překvapily?

Proces truchlení není predikovatelný. U mě začal už v době, kdy Emička ještě žila, ale její diagnóza (vigilní kóma) se neslučovala s plnohodnotným životem. Truchlení se spustilo včetně fází hněvu a popírání už v nemocnici.

Překvapilo mě, jak náhle mě může truchlení zasáhnout. Není to stav, který žiji 24 hodin denně, protože jsem stále fungovala jako máma dalších dětí a na podzim jsem otěhotněla s Andělkou. Přicházejí ale vlny emocí, které mě sejmou bez zeptání. Nyní, po devíti měsících těhotenství, vstupuji do další fáze. Mám pocit, že se teprve teď cítím celistvá na to, abych vstoupila do hlubin svého zármutku.

Asi týden po porodu Andělky mě má dula ošetřovala laskavým dotykem v oblasti srdce a mně se tam otevřel obrovský černý tunel. Viděla jsem černou propast a věděla, že je to část, kterou si budu muset ještě zpracovat. Zároveň vím, že si nemohu a nechci dovolit být jen v zármutku. Naučila jsem se dávkovat si to a vést se svým smutkem dialog, kdy je vhodné ho pustit.

Máš pocit, že některé části a období hlava úplně vytěsnila, aby tě ochránila?

Přemýšlela jsem o tom. Zpětně mám pocit, že si pamatuji vše, snažila jsem se zásadní věci psát. Ale co se týče fyzických prožitků, ty jsem v době boje o Emiččin život opravdu vytěsnila. Až měsíc po smrti jsem zjistila, v jak strašném stavu mé tělo je a jaká bolest se do něj uložila. Bylo to, jako by mě přejelo auto, ačkoli měsíc předtím jsem to vůbec necítila.

Kde se v těle ten smutek nejvíce držel?

Určitě v oblasti srdce – tam vnímám ten černý tunel. Vybudovala jsem si kolem srdce hradby. Dále jsou to bedra, záda a páteř. Měla jsem pocit, že mé fascie jsou v „ultra pozoru“, jako vojáci na nástupu, připravené kdykoliv vystřelit do akce.

Měla jsi někdy moment, kdy sis myslela, že už to neuneseš?

Každý den. V nemocnici jsem fungovala v režimu: jsem u lůžka versus jdu na vzduch uvolnit emoce. Často jsem ležela v trávě v areálu nemocnice, křičela a chtěla jen splynout se zemí, nebýt. Ale vždy přišlo uvědomění, že musím jít dál. Že tu mám lidi, pro které chci žít, a hlavně Emičku. Chtěla jsem pro ni být u lůžka v kondici, předat jí léčivou energii dotykem.

Zpětně se mi skládají střípky z naší cesty, které jsou pro normální chápání téměř nepřijatelné. Týden před nehodou mě zasáhl silný emoční stav podobný panické atace. Najednou jsem se složila a měla pocit, že můj život skončil. Den poté, během procházky v lese před bouřkou, se Emička začala vyptávat na věci, které se jí o týden později staly. Ptala se, co se děje, když padají stromy, jaké to je, když na člověka spadne strom, jestli zemře, jaké to je se udusit nebo mít zlomenou nohu.

To je až fyzický důkaz přítomnosti něčeho, co nás přesahuje.

Kdybych o tom nečetla v knize od M. Goodman, možná bych si to ani nepřipustila. Tyto střípky mě utvrzují v tom, že to, co se stalo, není jen útrpná ztráta, ale součást cesty, která se měla stát. Vnímat ty obaly toho, že tam není jen bolest, je fascinující.

Cítila jsi někdy hněv na Boha? Že vás opustil?

Ne. Překvapivě to u mě vedlo k odevzdání. Řekla jsem si: „Děj se.“ Jsem v tom procesu tak malá, že nemohu jít proti proudu. Můj hněv a otázky „proč“ se obracely spíše ke konkrétním lidem na zemi, ne k Bohu.

Jak jsi pracovala se svým tělem, když bylo přirozeně znecitlivělé?

Sahala jsem k maličkostem. Somatické poklepávání, dýchání, chůze naboso. Byly to drobnosti, které mě držely nad vodou.

Jakou roli hrál tvůj partner?

Byl mi velkou oporou, hlavně emoční. Fyzicky mi pomáhalo ulehnutí do jeho náruče, kde bylo bezpečno. Intimita se proměnila – nebyl to sexuálně mířený kontakt, ale spíše odevzdání se v bezpečném prostoru.

Co se týče dotyku, moje citlivost se změnila. Potřebovala jsem buď extrémní jemnost – jako pírko – nebo naopak bolestivý tlak, nic mezi tím. Můj muž mě naváděl k té laskavé jemnosti, protože já bych v té době možná šla do bolesti, která by mi nesloužila.

Zažívala jsi v intimitě protichůdné pocity? Smutek i touhu?

Určitě. Během milování a zejména po orgasmu často přicházely těžké emoce a pláč pro Emičku. Uvolnění těla dovolilo ty emoce pustit.

Jak se v takové situaci neuzavřít do sebe a neodpojit se od partnera?

Můj muž byl ten, kdo témata otevíral a nenechal to být jen mým osobním prožitkem. Já bych asi inklinovala k útěku do sebe. Důležité je vnímat své potřeby, ale i potřeby partnera a komunikovat. Nám pomáhá třeba se z věcí vypisovat – napsat dopis a pak ho partnerovi přečíst.

Budovala sis vědomě podpůrný systém?

Ano. Měla jsem blízkou osobu, která nebyla v situaci přímo zainteresovaná, což mi dodávalo sílu. Také jsme s mužem přistoupili k neasistované psychedelické zkušenosti. Nebyl to zlomový moment, ale fungovalo to jako „reset“, který mi pomohl sundat tu „kápi smutku“ a vidět se opět celistvou, vnímat i radost a vášeň. Samozřejmě proběhla i sezení s psychoterapeutem a psychiatrem, ale největší prací byla ta sama se sebou.

Pojďme přejít k tvému projektu Divadive, který se věnuje ženské sexualitě.

Divadive je můj projekt zaměřený na ženskou ejakulaci. Před deseti lety, když jsem to řešila já, chyběly informace, nebo byly zavádějící. Potřebovala jsem si poskládat celistvý obraz – od fyzických jevů po energetiku. Ironií osudu je, že v den, kdy jsem měla spouštět web s předprodejem, se stala Emičce ta nehoda. Bylo to přesně 30. června.

Projekt teď žije vlastním, pomalejším životem. Vyrábíme v Česku šité nepropustné deky, které nazývám portálem pro bezpečné spojení s tělem.

Může každá žena ejakulovat?

Věřím, že nás stvořitel stvořil všechny stejně. Schopnost tam je, ale nemusí to být cesta každé ženy. S detabuizací tématu bohužel přichází i tlak na výkon. Ženy mají pocit, že pokud se jim to nepovede, jsou „polámané“. Ženská ejakulace je ale přímo spojena s uvolněním – mozku, těla i emocí. Než zkoušet „zaručené trojkrokové návody“, je třeba se zastavit a navnímat pánevní dno, které v sobě drží mnoho emocí, i těch těžkých.

Často se mluví o spojitosti s močením. Jak to vnímáš?

Bod G je specifické místo a prožitek před uvolněním souvisí s potřebou čůrat. Pokud v tom žena neumí číst, dostane se do bodu nepříjemnosti a chce to přerušit. Ještě před dvěma lety byla ejakulace ve vědeckých studiích nazývána „postkoitálním pomočením“, což je nálepka, která ženám brání se otevřít. Je to škoda, protože je to přirozený projev, který by měl být naopak oslavován.

Na závěr bych se chtěla vrátit k Emičce. Kde cítíš její přítomnost?

Mám pocit, že Emička nikdy neodešla. Její přítomnost je každodenní. Někdy přichází zvenčí – znamení, pocity při jízdě autem – jindy si ji připomínám vědomě. Mám doma oltářek, kde jí každý den hoří svíčka.

Její popel máme uložený na zahradě u lípy. Není to místo smutku, ale neskutečného života. Když jsem tam šla s čerstvě narozenou Andělkou, viděla jsem, jak to kolem té lípy žije. Životní síla jede dál bez ohledu na nás.

Jak jste se s Emičkou rozloučili?

Proběhlo to v několika fázích. Díky informacím od organizace Ke kořenům jsem věděla, co mohu dělat například i v situaci, že by zemřela v nemocnici. Emičku jsme si vzali do domácí paliativní péče, a i když byla doma jen tři dny, mohli jsme se rozloučit po svém.

První fáze byla rozloučení s tělem u nás doma, kde ji navštívilo mnoho lidí, zpívali jsme jí a modlili se. Druhá fáze byl obřad. Věděla jsem, že nechci kostel ani klasický pohřeb. Rozloučení proběhlo v 18:18 na farní zahradě pod nebem. Přání bylo přijít v bílém nebo barevném oděvu, nekupovat smuteční věnce, ale natrhat luční kvítí. Bylo to oslava života. My rodiče jsme četli poslední dopis pro Emičku. Byl tam rituální oheň, pouštění plovoucích svíček po vodě a „pokojíček radosti“ s jejími fotkami a dresy. Třetí fází bylo uložení popela k lípě na naší zahradě. To bylo na její desáté narozeniny.

Máš malou Andělku. Vnímáš v ní Emiččin odkaz? Její druhé jméno je Mira…

Mira znamená zázrak. Otěhotněla jsem neplánovaně v době, kdy jsme byli fyzicky i duševně zdevastovaní. Cítím se malá na to soudit, v jaké formě k nám přišla, zda je to „duhové dítě“ nebo jen pozdrav. Ale měla jsem sen, ve kterém jsem prožívala absolutní extázi lásky. Emička ke mně přišla, přiložila své čelo na mé a v tu chvíli se proměnila v Andělku.

Jsem vděčná, že se naše zkušenost přetavuje v něco, co má hloubku. Platí klišé: „Neděje se to tobě, ale pro tebe.“. Ukázalo nám to krásu života, kterou bychom možná ve zrychleném světě přehlíželi.

Alenko, děkuji ti. Z tvých slov je cítit obrovská naděje a vůle k životu, která je velkou inspirací. Děkuji tobě i Andělce.

Děkujeme za pozvání, bylo to moc krásné.