V páte epizodě NAUcastu se s Lenkou Plecháčkovou – terapeutkou celostní péče a dulou – ponoříme do světa kraniosakrální biodynamiky a jemné práce s tělem. Začtěte se do rozhovoru nebo si ho poslechněte na Spotify, YouTube či Apple Podcasts.

Krásný dobrý den. Vítám vás u další epizody podcastového seriálu NAUcast, který se věnuje ženskému tělu, ženské duši. Dnes budeme probírat biodynamiku, tělo, traumatizaci a to, jak se tyto věci projevují na úrovni našeho těla. Budeme si povídat i o vztahu mezi tělem a myslí. Uvidíme, kam nás naše rozprávění zavede. Naším dnešním hostem je Lenka Plecháčková, terapeutka celostní péče a členka interního týmu kliniky Nau. Lenko, ahoj.

Ahoj, moc mě těší.

Hned z kraje bych se tě zeptala na to, co vlastně děláš a jak pracuješ. Ty máš koncept Taurite, podle kterého pracuješ, a myslím si, že když to člověk takto slyší, není z toho úplně patrné, co to znamená. Chtěla bych tě poprosit o menší úvod do tvé práce a do konceptu Taurite.

Co je to koncept Taurite? Taurite pochází z maorštiny a znamená rovnováhu nebo integritu. V maorském jazyce to zároveň znamená to temné i to světlé, takže to má takový dvojí význam. Mně se to hodně líbilo, protože náš život tady je hodně duální. Mojí prací je nějakou cestou směřovat ke své vlastní integritě a doprovázet ostatní k jejich integritě a autenticitě.

Taurite vznikl tak nějak přirozeně. Není to koncept, který bych si vymyslela u stolu, ale spíše vyplynul z toho, jak jsem sama procházela životem a jak se mi děly různé osobní události nebo události mých blízkých. Potkávala jsem se s různými nástroji, jak pomoci sobě nebo ostatním, a tak se to nabalovalo. V podstatě jsem si tvořila a stále tvořím takovou knihovnu nástrojů pro práci s lidmi.

A co je takovým tvým hlavním nástrojem?

Tak určitě je to pro mě teď biodynamika. Nazývám to svým domovem a je to stěžejní oblast, které se věnuji. Ale i ty ostatní nástroje mi pomáhají při dekódování nebo práci s klientem. Věnuji se taky Bachově terapii a systemickým konstelacím. Jsem taky dula a mám velký přesah do psychoterapie, kterou studuji – zrovna dnes jsem dostala zprávu, že jsem se dostala do psychoterapeutického výcviku, z čehož mám velkou radost. Dodělávám si magisterské studium, ale pořád je pro mě stěžejní práce s tělem. Čím hlouběji jdu s klienty, tím víc jsem ale začala cítit, že mi chybí i ty psychoterapeutické nástroje a základy.

Mohla bys nám přiblížit, co to znamená biodynamika?

Pokusím se o to. Je to dost těžká otázka. Odpovídat na to, co je biodynamika, je asi tak stejně těžké, jako odpovědět na otázku, co je život nebo co je vesmírná inteligence. Samozřejmě máme nějaké definice – že kraniosakrální biodynamika je jemná rehabilitační, trauma-informovaná práce s tělem vycházející z osteopatie a tak dále.

Ale upřímně, mně se moc líbí odpověď Mika Boxhalla, který je obrovská kapacita v kraniosakrálním poli a autorem knihy Prázdná židle. Ten ve svém videu na tuto otázku odpověděl: „Já nevím.“ A myslím, že to je ta nejvíc upřímná a pokorná odpověď. Je to člověk, kterému je už kolem 80 let, věnuje se tomu celý život a je to opravdový odborník. My se v té biodynamické práci setkáváme s tak neuvěřitelnými silami a obrovskou inteligencí, které ani v té největší pokoře stále neumíme plně pochopit.

Pro lidi mám ale i jednodušší odpověď. Říkám, že biodynamika je taková psychoterapie pro tělo. Díky nástrojům, které se my biodynamici učíme, jsme schopni naslouchat příběhům, které tělo vypráví, a tím se tělo může dostávat do většího stavu zdraví a rovnováhy. Ráda používám pojem „rozšířený stav těla“. Známe pojem rozšířený stav vědomí, který je teď hodně citovaný a trendy. V tom stavu rozšíříme naše vnímání, jsme schopni se potkat s vyšší inteligencí, s vyšším já a nazírat na problémy s nadhledem, čímž můžeme spoustu věcí integrovat a léčit.

V biodynamice se tělo dostává do podobného rozšířeného stavu. My vnímáme různé úrovně vnitřních pohybů těla. Ty úrovně jsou čtyři a jde to od těch povrchnějších, kterým se říká kraniosakrální impuls, přes střední úroveň (mid-tide), až po „long tide“ a biodynamický klid. Když se nám povede dostat se s klientem do těchto hlubších úrovní, tělo získává přístup k původnímu zdraví. Zapnou se seberegulační a sebezáchovné procesy a tělo se dostane do stavu homeostázy mnohem rychleji.

Řekla bys, že tam, kam se nedostane práce s hlavou, se dostane práce s tělem?

Může být. Já vnímám člověka celistvě, nevnímám odděleně mysl a tělo. Myslím si, že skrze tělo se můžeme dostat do všech úrovní – mysli, emocí i té spirituální. A naopak, z úrovně mysli a emocí můžeme ovlivňovat tělesné zdraví. Všechno je to propojené. Samozřejmě na určité typy problémů je lepší zvolit jeden nástroj a na jiné zase jiný.

Jak funguje tvoje práce s lidmi? Člověk ti řekne, s jakým problémem přichází a s čím by potřeboval pomoct. Jak postupuješ, když člověka vidíš poprvé?

Pro mě je důležité si s tím člověkem popovídat, nějak ho nacítit a vyslechnout, s čím přichází a v čem se potřebuje zorientovat. Potom se rozhodujeme, jaký nástroj z té palety, kterou ovládám, zvolíme. Zatím se neoznačuji jako psychoterapeutka, takže nabízím nástroje, ve kterých jsem kvalifikovaná – systemické konstelace, biodynamiku, Bachovu terapii a tak dále.

Někdy začneme prací s tělem, někdy systemickými konstelacemi, někdy člověk potřebuje motivační rozhovor. Je to hodně individuální. Třeba v průběhu procesu nástroj vyměníme, protože už jsme se dostali do určité úrovně a můžeme postoupit hlouběji.

Chtěla jsem se zeptat, zda pracuješ výhradně s ženami, nebo za tebou mohou přijít i muži? Ptám se i proto, že se setkáváme pod hlavičkou kliniky NAU, která je klinikou holistické gynekologie, takže to evokuje téma ženského zdraví. Zajímá mě, jak to vnímáš ty.

Nemám tam hranice, pracuji s ženami, s muži i s dětmi. Pracuji sice na klinice a začínala jsem jako porodní dula, takže můj záběr je takto specifikován, ale chodí ke mně i muži, pracuji s dětmi, s dospívajícími i mladými dospělými.

To bude možná komplikovaná otázka, ale s kým se ti pracuje lépe? Říká se, že ženy a muži mají rozdílnou míru přijetí doteků nebo citlivé práce. Jak to vnímáš ty?

Nevím, jestli to můžu takhle soudit, protože velké procento mých klientů jsou ženy. Ale práce s muži je pro mě taky velmi zajímavá. Když muž na začátku ze sebe setřepe nějakou tu ochrannou vrstvu nebo vrstvy studu, je zajímavé pozorovat, že často právě muži potřebují toto opečování. Velmi to kvitují, ale je pravda, že procentuálně je mužů v mojí praxi výrazně méně.

Ale vnímáš to tedy tak, že ženy jsou obecně otevřenější a citlivější?

Myslím si, že k těmto metodám a technikám jsou určitě více otevřené.

Teď bychom se vrátili ještě ke vztahu těla a mysli. Jak bys tento vztah popsala?

Jako totálně propojený. Vnímám ho tak z osobních zkušeností i ze zkušeností s klienty. Na člověka se už nemůžu dívat jinak než celistvě. Mysl je vetkána do celého těla, stejně jako emoční i spirituální úroveň. Odkázala bych na Thomase Vernyho (autora knihy Mysl celého těla), který je velmi precizní v odkazování na odborné studie. Máme spoustu vědeckých důkazů o tom, že mysl nesídlí jen v hlavě a neřídí vše shora dolů, ale je vetkaná do celého těla.

On dokládá, že každý kousek tkáně má svoji vlastní inteligenci a dokonce i paměť. Proto se při ošetřeních stává, že když pracuji s určitou částí těla, lidé si najednou vybaví vzpomínku. Třeba ošetřuji koleno a člověku se vybaví úraz na kole ve třech letech. Nebo při ošetření kosti křížové si lidé vzpomenou na velký výprask z dětství. Jsou to věci, které zapomněli, ale tělo je začne vyprávět.

Je to velmi individuální. Někdy je ošetření o fyzické rovině, někdy se vybavují myšlenkové konstrukty a přesvědčení, někdy se vyplavují emoce (pláč, vztek, hanba). A někdy jde člověk tak hluboko, že to mohou být i spirituální zážitky, vzpomínky na rodová přesvědčení nebo minulé životy. Takže ano, skrz tělo se dá dostat do hlubokých úrovní.

Dá se z toho, jak se člověk fyzicky projevuje a pohybuje, něco vyčíst?

Určitě ano. Nejsem sice odborník na tělovou mimiku, ale myslím si, že to možné je.

Bavíme se tu o emoční vrstvě, mysli a duši. Jak se tyto věci přepisují do těla? Vznikají tam nějaké uzlíky? Co se na úrovni těla vlastně stane?

Tělo je velmi inteligentní a sofistikovaný systém, kterému rozumíme asi tak málo jako vesmíru. Neustále vykonává miliony operací, abychom mohli dýchat a mluvit. Zápis do těla je různý. Některé myšlenkové konstrukty jsou doslova vetkané do tkání, rostou s námi. Jsou to názory, ve kterých vyrůstáme, a často to „vroste“ třeba do páteře.

Také máme v těle držená napětí a nezpracovaná traumata, která vytváří tzv. cysty. Ať už energetické, emoční, nebo fyzické napětí. V biodynamice jim říkáme inertní fulcrum (Inertial Fulcrum). Tyto body ovlivňují celé tělo, protože tělo funguje na principu tensegrity – vše je propojené a každá část ovlivňuje jinou.

Zeptám se úplně laicky: Když za tebou přijde člověk s bolestí, kde už došlo k nějakému fyzickému problému, je biodynamika schopná to vyřešit? Dopátráte se příčiny a spustí se léčivý proces?

Biodynamik do systému nic nevkládá. Není to Reiki, nepracujeme se záměrem. Jen vytvářím podmínky pro to, aby se tělo dostalo do stavu homeostázy a řešilo si samo, co potřebuje. Tělo má neuvěřitelnou inteligenci a zná samo sebe od první buňky, takže přesně ví, kde je problém. Když dostane podmínky, postupně řeší jeden problém za druhým, většinou od povrchových k hlubším.

Závisí to na pocitu bezpečí. Pokud tam není hluboká forma bezpečí, léčivý proces se nemůže odehrát. Čím větší bezpečí a čím hlouběji se dostaneme, tím hlubší vzorce můžeme řešit – až na úroveň prenatálních nebo porodních traumat.

Chtěla bych se zeptat na roli intuice a povahových rysů dobrého terapeuta. Jaké vlastnosti ti umožňují dostat se do těla člověka a navodit pocit bezpečí?

Je to schopnost „tělesného vnímání“, které se učíme v profesním výcviku. Je to, jako by ses učila nový jazyk. Nejsou to žádné čáry máry, je to něco, co je nám lidem vlastní, jen pro to má každý jiné vlohy. Dá se to naučit, ale je to náročná práce. V biodynamice se učíme „naslouchající ruce“ – naslouchat tělu skrze hmat a celou bytost.

Dobrý terapeut je takový navigátor. Musí mít sebezkušenost a vyšší druh sebepoznání. Čím víc se umím orientovat ve své vnitřní krajině (v bahně i na světle), tím lépe dokážu navigovat druhého. Vím, kde postavit most přes propast, aby se nepadalo dolů.

Schopnost vytvořit bezpečný prostor je zásadní. Znamená to netahat klienta tam, kde není, ale potkat se s ním na jeho úrovni. Nebudu nutit klienta zkoumat minulé životy, když přišel řešit bolest kolene. A je to práce s nervovým systémem – bezpečí je v tzv. zelené zóně.

Jak dostat člověka do stavu bezpečí?

Tady narážíme na práci s nervovým systémem a polyvagalní teorii Stephena Porgese. Vysvětluje, že máme trojediný mozek (lidský, savčí, plazí) a tyto části zodpovídají za různé reakce.

V biodynamice dostáváme člověka do bezpečí prací s vlastním systémem a s tzv. percepčním polem. My lidé jsme koregulační bytosti. Já sloužím jako maják. Když já dokážu být v té zelené zóně (relaxovaný stav, sociální zapojení), systém klienta se podle mě dokáže koregulovat. Používáme také bezpečný dotek (vyplavuje oxytocin), oční kontakt a komunikaci, která zapojuje tu část nervového systému zodpovědnou za uvolnění a regeneraci.

Takže kdybys přišla do práce rozladěná nebo vytočená, nebyla bys schopná pracovat?

Přesně tak. Kraniosakrální terapeuti by měli mít rituál, tzv. „Soba“ (anglická zkratka, pozn. metoda zklidnění), kdy se naladí na svůj rovnovážný stav. Uvědomím si, jak se cítím v těle, mysli i emocích, a zreguluji svůj systém rozšířením percepčního pole. Čím širší percepční pole jsme schopni zahrnout, tím lépe se náš nervový systém reguluje.

Co znamená „rozšířené percepční pole“?

V běžném životě máme vnímání zúžené, protože se soustředíme na konkrétní úkoly. V rozšířených stavech jsme schopni vnímat širší kontext. Dojde k nádechu, rozvolnění a získáváme nadhled. Funguje to jak ve vědomí, tak v tělesném prožívání.

Má tato terapie vliv i na člověka, který ji přijímá nevědomě? Například u dětí, které nevědí, co se s nimi děje?

Určitě to má vliv. Ale je to postupná cesta. Práce s člověkem, který je odpojený od těla, je jiná než s někým, kdo své tělo zná. S odpojeným člověkem je to o postupném dostávání se do kontaktu se sebou a do přítomnosti. Je to proces učení se být s tělem a naslouchat mu, což jsme v dnešní době plné informačního přetlaku trochu zapomněli.

Jak zjistíme, že je například naše dítě odpojené od svého těla?

Dítě může být disociované, ale není to tak běžné. Děti jsou většinou ještě hodně ve spojení s tělem a v přítomnosti. Dokážou barvitě popsat, co se v nich děje. Pokud je dítě odpojené, může se to projevovat nešikovností – vráží do věcí, rozbíjí je, zakopává. Není úplně „dovtělené“.

Četla jsem o fenoménu, že podobně jako paměť vytěsňuje traumata, mohou se tyto věci projevit na těle tak, že člověk necítí určité části těla. Pracuje biodynamika i s tímto?

Ano, s tímto pracujeme velmi často. Klienti na lehátku mohou mít pocit, že jim chybí noha, nebo se jim naopak nějaká část zvětšuje, cítí přelévání tekutin. To, že nějakou část necítí, může být děsivé, ale je to jen forma komunikace těla a vyjádření zdraví. Tělesné prožitky se mohou rychle střídat – na začátku nohu necítí, na konci už ano. Dojde k „vtělení“. Někdy to vyžaduje více ošetření a bezpečné tempo. Někdy se vyplaví emoce nebo se člověk potřebuje vyklepat.

Existuje nějaký režim, který by měl klient po terapii dodržovat? Co procesu léčení pomáhá, nebo ho naopak komplikuje?

Kraniosakrální terapie není instantní řešení. Je to spíše cesta. Pokud chce jít člověk hlouběji, je dobré tomu dát prostor a čas. Existují integrační doporučení na 24 hodin po terapii (co dělat a nedělat). U dlouhodobých klientů vidím, že jejich schopnost vnímání těla a životní energie se výrazně zlepšuje. Dokážou vtěleně žít potenciál své duše.

S čím za tebou klienti chodí nejčastěji?

Na klinice jsou to diagnózy jako polycystické vaječníky, neplodnost a podobně. V soukromé praxi lidé často přicházejí s nezpracovaným traumatem (narození mrtvého dítěte, těžký porod, zážitky z dětství), nebo s nespavostí, úzkostmi a panickými atakami. Někteří prostě chtějí na sobě pracovat.

Stalo se ti, že se klient nebyl schopen uvolnit? Jak v takovém případě postupuješ?

Ano, stalo. Zase je alfa a omega vytvořit bezpečné prostředí. Pokud má člověk silné obranné mechanismy, někdy prvních pár terapií ani nedochází k doteku. Mluvíme spolu nebo dělám techniku focusingu – provázím klienta hlasem, aby si sám mapoval tělo a dostával se s ním do kontaktu. K dotykové terapii přistoupíme, až když se cítí připraven.

Ráda bych se přesunula k systemickým konstelacím. Na jaké bázi to funguje?

Odpovím stejně jako u biodynamiky: Nevím. Ale vím, že to funguje. Než jsem si udělala výcvik, chodila jsem na konstelace jako klient. Nejdřív jsem byla velmi podezřívavá, říkala jsem si, že je to hloupost. Ale pak jsem cítila, jak se můj život a náhled na něj proměňuje.

Je to forma skupinové terapie, se kterou přišel Bert Hellinger (německý filozof a psychoterapeut). Vytvoří se bezpečný prostor, kde si skupina lidí může odžít nevyřčené emoce a věci, které v sobě nosí. Odehraje se tam takové „divadlo“, které dává možnost si vše prožít, což je léčivé. Přináší to nadhled a přijetí situace.

Funguje to tedy tak, že si díky konstelaci zpracuji něco sama v sobě, podobně jako když si přehrávám konflikt v hlavě?

Ano, díky konstelaci dojde k přijetí a integraci, čímž se promění celý systém. Nejsme oddělené jednotky, žijeme v kontinuitě rodu. Stejně jako dědíme DNA, neseme si i „batůžky“ rodového vybavení. Jsou tam věci, které našim předkům fungovaly, ale nám už v dnešní době sloužit nemusí. Konstelace slouží k tomu, abychom se do batůžku podívali, zjistili, co je funkční, a co už můžeme s láskou a respektem pustit.

Může to být způsob, jak nepředávat dál určité rodové vzorce našim dětem?

Určitě. Neřekla bych úplně „zbavit se“, je to spíš o přijetí a pochopení toho, proč se naši předkové tak chovali. Když se to v rodovém systému uzná a přijme, dokážou se určité věci propustit a přeměnit.

Lidé ve skupině na konstelacích se mezi sebou znají?

Je to různé. Často se ale sejde skupina, kde rezonuje nějaké společné téma, aniž by to byla náhoda.

Funguje tam i aspekt, že vidím svou situaci z pohledu někoho jiného, což mi moje vlastní optika neumožňuje?

Určitě. To skryté se tam může ukázat. Vidíme kontinuitu – proč se máma chovala tak a tak (protože její máma zažila válku atd.). Každý používá nějakou strategii přežití. Některé doby byly kruté a lidé neměli kapacitu být laskaví, protože řešili holé přežití. Uznáním těchto příběhů se uvolní velká energie v celém systému.

Všeobecně je pro život důležitá komunita. Nemáš pocit, že toto spojení s ostatními postupem času ztrácíme? Čím to je?

Vidím v tom paralelu – jak jsem schopná být v kontaktu sama se sebou, tak dokážu být v kontaktu s druhými. Nejsem ale úplně skeptická. Myslím si, že komunity se tvoří, jen na jiných principech než kdysi (ne jen pokrevní linie). Dnes se sdružují lidé, kteří vibrují na podobné frekvenci. Mám kolem sebe přátele, které vnímám jako rodinu.

Vnímám, že v určitých bublinách komunity vznikají, ale paralelně se mluví o „epidemii osamělosti“.

Je to velké téma, hlavně u dospívajících a mladých dospělých. Cítí se ztracení a odpojení. Je to něco, nad čím by se měla celá společnost zamyslet.

Četla jsem u tebe o čtyřech principech fungování rodinného systému: sounáležitost, hierarchie a rovnováha mezi dáváním a přijímáním. Jsou to obecné principy mezilidských vztahů?

Ano, jsou to základní principy, které Bert Hellinger odpozoroval (mimo jiné u kmene Zulu).

Hierarchie: Předci jsou nám „nadřazení“, tok v rodě jde od nich k nám a od nás k dětem. Problém nastává, když se to otočí – např. dítě přebírá zodpovědnost za rodiče. Tyto převrácené dynamiky dělají neplechu.

Sounáležitost: Jsme sociální bytosti, potřebujeme někam patřit a mít komunitu pro přežití i koregulaci.

Dávání a přijímání: Princip rovnováhy (Taurite).

V praxi ale často vidíme opak – hierarchie se netvoří podle předků, ale „hala bala“, lidé mají problém s dáváním a přijímáním a individualizace je silná.

Máme se co učit. Jsou to výzvy, kvůli kterým sem možná přicházíme – abychom procházeli zkouškami a učili se.

Máš zkušenosti s jihoamerickými kulturami. Řekla bys, že to vyosení z principů je evropská specialita, nebo se to děje všude?

Je to spíš celosvětová transformace. Často vnímáme domorodé kultury romanticky a dáváme je na piedestal, ale realita je taková, že všichni jsme lidé a všichni řešíme problémy. I oni mají své výzvy. Není to tak, že oni to mají lepší a my horší. Je to mnohem komplexnější.

Na závěr bych tě poprosila o jeden praktický tip pro posluchače, jak být v kontaktu se svým tělem.

Základ je najít si ve dni (ideálně ráno a večer) chvíli, kdy aktivně vnímám své tělo. Jak mi v něm je? Jak se cítím v koleni, v patě, v bříšku? Zmapovat si to a zjistit, co tělo potřebuje. Místo toho, abychom ráno hned brali telefon a zahlcovali se, vyhradit si chvíli pro sebe, pro zklidnění a naladění se na den nebo na spánek.

Lenko, moc děkuju za rozhovor. Zase jsem se dozvěděla spoustu nových informací.

Já moc děkuju za pozvání.