V osmé epizodě podcastového seriálu NAUcast jsme si s Munou Amarou, spoluzakladatelkou festivalu In Lak’ech – Back to the roots volně popovídali na téma ženských přátelství, které daleko přesahují rámec běžné socializace – jsou pro nás ženy významným zdrojem well-beingu, zazdrojování a obecné spokojenosti, obzvlášť po tom, co se stáváme maminkami. Pokud si rozhovor chcete spíš poslechnout nebo ho vidět, najdete ho i na Spotify, Apple Podcasts a YouTube.

Krásný dobrý den, vítám vás u další epizody podcastového seriálu Naucast. Věnujeme se v něm tématům ženského zdraví, ženské duše i těla a všemu, co souvisí s holistickou péčí o naši bytost. Dnes máme na programu esenciální téma: ženská přátelství. Budeme si povídat o tom, jakým způsobem se k sobě ženy vztahují a jaký význam má sesterství pro náš spokojený a kvalitní život.

Mým dnešním hostem je Muna Amara. Muna je spoluzakladatelkou festivalu In Lak’ech – Back to the Roots, který v sobě propojuje všechny seberozvojové směry, jimž se Muna v životě věnovala – od práce s rostlinami síly u ekvádorského kmene Šuarů přes ajurvédskou výživu až po kundalini jógu. Mám pocit, že téma sesterství je ti velmi blízké a ve tvém životě se silně propisuje. Je to tak?

Určitě ano. A musím říct, že se to téma hodně zintenzivnilo a proměnilo právě s příchodem mateřství.

Jak ty sama vnímáš důležitost ženského společenství? Dnes se hodně mluví o ženských kruzích a o tom, jak nám prospívá být spolu. Jak přítomnost žen ovlivňuje kvalitu tvého života?

Pro mě se to zásadně změnilo s dcerou. Samozřejmě jsem vždycky vnímala, jak je důležité mít kolem sebe podporující kruh přítelkyň – takové to zdravé jádro, abych se cítila v bezpečí. Už před deseti lety, kdy to u nás ještě nebylo tak rozšířené, jsme pořádaly ženské kruhy a ceremonie.

Ale tu úplně největší důležitost ženské podpory jsem si uvědomila až po porodu. Tehdy jsme žili v Českém ráji, na samotě v lese u skal, odříznutí od světa. Tam jsem ten podporující kruh neměla. První dva roky mateřství jsem na to byla v uvozovkách sama. Neměla jsem jinou zkušenost, takže mi to přišlo normální, ale zpětně vidím, jak to bylo náročné. Ta obrovská změna, kdy se z „holčičky“ staneš matkou, je v izolaci těžká, i když máš skvělého a podporujícího partnera. Pořád jste na to jen dva.

Po dvou letech jsme se rozhodli přestěhovat do Olomouce. Byl to pro mě tehdy těžký krok – chtěla jsem být v přírodě a brala jsem město jako krok zpátky. Ale dnes jsem za to rozhodnutí nesmírně vděčná. V Olomouci jsem se seznámila s kruhem žen, které měly také děti. Najednou jsem pochopila ten diametrální rozdíl.

Když jsme v ženském podporujícím kruhu, kde sdílíme životní hodnoty a rozumíme si, ohromně se mi ulevilo. Najednou jsem na to nebyla sama – vytvořily jsme takový malý „kmen“. A na dětech je to vidět nejvíc. Jakmile je dětí víc pohromadě, funguje tam efekt smečky. Skoro nic od nás nepotřebují, vystačí si samy.

To je pravda. Pro děti je skvělé vidět i jiné dospělé, jak komunikují se svými dětmi, co je v jiných rodinách v pořádku a co ne. Je to pro ně ohromně inspirativní. Zaujalo mě, jak jsi mluvila o tom stěhování. Dnes se hodně lidí inspiruje přírodními národy a chce žít na samotě v přírodě, ale ty jsi zjistila, že ta podstata spokojenosti možná leží jinde než v samotě u lesa. Že i v tom městě jsi vlastně šťastnější.

Je to přesně tak. Pořád mě to do přírody táhne a nechci ve městě žít navždy, ale už vím, že nechci žít na samotě. Chci komunitu podobně naladěných lidí. Samota je super, dokud jsi sama a staráš se jen o sebe – můžeš jít do lesa, kdy chceš. Ale s malým dítětem (minimálně ty první tři roky) už to není o tobě. V té izolaci to pak nedává smysl a přijde mi to až nepřirozené.

Stále víc docházím k tomu, že kmen je pro nás nejpřirozenější způsob života. Dřív se žilo v generačních domech. Nebyl to sice kmen v tom širším smyslu, ale byla to rozšířená rodina – babičky, dědečkové, tety, bratranci. Nikdy to nebyl jen ten izolovaný manželský pár s dětmi, jak je to běžné dnes.

U přírodních národů izolace neexistuje. Kmen spolupracuje, každý má svou roli a nikdo ji nezpochybňuje. Neříkám, že bychom to měli u nás kopírovat 1:1, to by ani nešlo. Máme jiné podmínky a potřeby. Musíme najít nový způsob, jak ten „kmenový“ princip aplikovat na naše moderní životy.

Ty jsi u těch původních obyvatel pobývala, takže víš, jak to tam vypadá. Jak vnímáš ty jejich rozdělené role?

Já osobně bych tak úplně žít nechtěla. V těch kmenech, které jsem zažila, jsou role rozděleny velmi striktně. Muž loví, staví přístřešek a zajišťuje bezpečí. Žena rodí, stará se o děti, vaří a pečuje o prostor. Funguje to tam perfektně, protože žena se necpe do role muže a naopak. Je v tom klid. Ale my už jsme jinde – my už takhle žít asi úplně nemůžeme, a možná ani nechceme.

Někomu to samozřejmě může vyhovovat a je to naprosto v pořádku, ale myslím si, že spousta žen v dnešní době by takhle už úplně žít nechtěla. Mají své sny, baví je chodit do práce, chtějí mít v životě i jinou náplň než být „jen“ máma nebo pečovatelka o dům. Přesto ale věřím, že i v našich moderních podmínkách se to dá zařídit tak, abychom fungovali jako nějaká větší, podpůrná jednotka – a ne jen jako ta izolovaná, osamocená nukleární rodina.

Ty nukleární rodiny jsou v dnešní době pro život fakt strašně náročné. Když si vybavím svoje dětství a dospívání, tak to bylo přesně to, co jsem znala. Pokud se dělo něco, čemu bychom dnes říkali „komunitní setkání“, tak to byla v podstatě jen skupina nukleárních rodin, které žily v tom klasickém modelu: máma, táta a jedno nebo dvě děti. Setkali jsme se v bytě nebo v domě jedné z těch rodin, ale pořád tam byla cítit ta pevně daná dynamika a hranice – my jsme u vás prostě jen na návštěvě. Nebylo to tak, že by se ti dospělí o ty děti starali nějak společně a přirozeně.

Když se o tom ale dneska bavím se svou mámou a jdeme víc do hloubky a do historie, tak ona mi vypráví, že to mezi ženami vlastně fungovalo. Kamarádky se s dětmi potkávaly a ta potřeba být spolu tam byla velmi silná. Možná je to tak, že ani ta nukleární rodina by nebyla takovým „zlem“, kdyby nebylo té izolovanosti.

Určitě. Pro nás ženy je to sdílení možná ještě důležitější než pro muže, a to právě ve spojitosti s dětmi. Žena je většinou ta, která s dítětem tráví ty první dva tři roky, kdy ji to malé stvoření potřebuje nejvíc. A když je s ním sama, je to neuvěřitelně vyčerpávající. Máš v sobě tolik vjemů, v tvém životě se po narození dítěte děje tolik věcí a změn, že je prostě bytostně důležité mít někoho, s kým to můžeš sdílet. A ideálně další ženu, která tu zkušenost má taky a dokáže tě pochopit. Jsou prostě určitá témata v životě ženy, která ti jen jiná žena dokáže odkývat s opravdovým porozuměním.

My ženy jsme od přírody mnohem víc emočně založené bytosti než muži. Potřebujeme své pocity sdílet, potřebujeme je v sobě i skrze ty druhé pochopit. Často pak děláme tu chybu, že si z partnera chceme udělat „tu nejlepší kamarádku“. Chceme o tom všem mluvit s ním, ale to ne vždycky funguje, protože muž je zkrátka muž.

Přesně tak, muž to prostě nepochopí stejným způsobem.

A není to nic špatného! Není to tak, že by byl muž nějaká zabedněná bytost, která tě ignoruje. On prostě funguje jinak. My se v tom vlastně musíme samy nejdřív zorientovat. Vzpomínám si na naši kamarádku Lucku – zdravíme ji – která to vyřešila geniálně. Na základě svého menstruačního cyklu vytvořila pro svého partnera takový „tahák“ nebo „manuál“. Aby přesně věděl, v jaké fázi se zrovna Lucka nachází, jak se k ní má v tu chvíli chovat a co ona zrovna potřebuje. To mi přijde úplně výborné. Protože přiznejme si, pánové, dostat cyklickou ženu do jedné domácnosti a nemít k tomu návod… to může být oříšek. Ani my si kolikrát nevíme rady.

Přesně. Nikdo nás to totiž nenaučil. Ve škole se o tom nemluví, doma od otce ani od mámy většinou žádný praktický návod na cykličnost nedostaneš. Tahle vzdělanost je u nás pořád v plenkách, i když věřím, že se to zlepšuje. Často narážím na to, že muž sice tak nějak tuší, že procházíme cyklem…

Já si myslím, že muži tuší víc, než si myslíme, jen je možná trochu podceňujeme!

To určitě, nechci nikoho podceňovat. Spíš je to o tom, že ani my ženy samy často netušíme, co se s námi děje. Všimneme si sice, že se v určitém období v měsíci cítíme jinak, ale spousta žen to vůbec neřeší jako cyklus. Neberou se jako cyklické bytosti, které mají různé fáze a v každé z nich potřebují něco jiného. Často ty pocity spíš potlačujeme, ať už nějakými látkami, nebo tím, že tomu prostě nevěnujeme pozornost. Jenže ten cyklus tě ovlivňuje, ať už si to uvědomuješ, nebo ne. Mnohem moudřejší je naučit se s ním ladit.

Máš úplnou pravdu. Já jsem zrovna nedávno měla takovou tu „depku“. Nebyla to klinická deprese, prostě mi bylo smutno, seděla jsem doma jako hromádka neštěstí a říkala si, že nic nemá smysl. A pak jsem se podívala do menstruačního kalendáře. No jasně – PMS! Myslím, že spousta otázek, které si ženy v životě kladou, by našla svou odpověď právě v tomhle kalendáři.

Rozhodně. Já na sobě vnímám obrovský rozdíl mezi tou premenstruační fází a tím, co přijde potom. Ty dny těsně před tím jsou nejnáročnější. Ale jakmile to skončí a přijde ta „dynamická fáze“, je to neuvěřitelný skok. Změní se hladina vitality, energie, ale i to, co vydrží moje nervová soustava. Tolerance ke stresu nebo vypětí je před menstruací skoro nulová.

A teď si představ, že máš děti – to je pak teprve výzva! Ale když o tom ten tvůj partner ví a máte to tak nastavené, tak je to ohromná pomoc. Můžeš mu říct: „Hele, teď pár dní před menstruací fakt potřebuju mnohem víc klidu a času pro sebe, abych se mohla zazdrojovat a pak tady pro vás zase mohla být.“ Vnímavý partner pak udělá maximum pro to, aby ti ten prostor dopřál. Jasně, ne vždycky jsou ideální podmínky a skoro nikdy nemůžeš na týden někam odjet, ale vždycky se dá udělat aspoň něco malého. Partner může vzít děti víc ven, ty můžeš v té době míň pracovat a víc jen „být“. I to málo udělá obrovský rozdíl.

Pojďme to tedy zkusit nějak rozdělit. Pojďme vytvořit takovou praktickou příručku, takový „kodex“ nebo zákoník pro ženu i jejího muže. Škoda, že tu nemáme to Lucčino cyklické kolečko, abychom ho mohly ukázat!

To je pravda, s ním se to porovnává jedna báseň. Ženský cyklus je rozdělený do čtyř fází a každá z nich má svá specifika. Když se na ženu podíváš jako na cyklickou bytost, uvidíš v ní odraz samotné přírody. Žena je vlastně taková zhmotněná příroda. Ta prochází úplně stejnými fázemi. I kdybychom teď úplně pominuly menstruaci a dívaly se jen na roční období, která se v našich podmínkách točí, najdeme tam jaro, léto, podzim a zimu. A ženský měsíc je jejich věrnou kopií.

První fáze, ta po menstruaci, je jako jaro. Po zimním odpočinku a útlumu v tobě začíná rašit nová energie. Všechno je najednou svěží, mladé a čerstvé. Žena se v tuhle chvíli cítí přesně takhle – má chuť objevovat, chce jít ven, potkávat lidi a začínat nové projekty. Je to fáze, která je nesmírně příjemná jak pro ženu samotnou, tak pro muže. Všechno krásně voní, stromy kvetou a svět je růžový.

Pak přichází léto – ovulační fáze. To je čas největší plodnosti, hojnosti a takové té životní šťavnatosti. Ty nádherné květy jara se proměňují v plody. Žena je v tomto období nejpřitažlivější a sama má mnohem větší chuť na milování, intimitu a sbližování.

To úplně vidím na tobě, jak o tom mluvíš! Ta radost z téhle fáze z tebe přímo sálá.

V těchto dvou dynamických fázích, na jaře a v létě, žena nepotřebuje žádnou zvýšenou péči ve smyslu úlevy. Naopak – ona má z čeho dávat. Cítí se „zazdrojovaná“ a její energie přirozeně proudí ven, do prostoru. Je to ideální čas na hluboké propojování, dynamické aktivity a, jak se říká, „plození dětí“ (nebo čehokoliv jiného).

Potom ale přichází třetí fáze – podzim. V ženském cyklu je to ta obávaná premenstruační fáze. Podívej se na přírodu na podzim: shazuje listí, stahuje energii z větví dolů ke kořenům. Energie už neproudí ven, ale dovnitř. Žena najednou cítí obrovskou potřebu odpočívat a věnovat se jen sama sobě.

V téhle fázi je důležité dopřát jí prostor a bezpečí. Ženy často ani nepotřebují, aby se o ně někdo staral. Ony jen potřebují prostor, aby se mohly postarat samy o sebe. Podzim nebývá v oblibě, ale chtít, aby bylo věčné léto, je naivní představa. Podzim je časem sklizně – ohlédneš se za tím, co jsi na jaře zasela, v létě zalévala a teď si ty plody nějak zakonzervuješ. Je to čas vděčnosti, ale i ztišení.

A pak je tu menstruace – zima. V cyklu roku je to mráz a ticho, v cyklu života je to symbolická smrt. Neoplodněné vajíčko odchází, něco v nás umírá, abychom se mohly znovu zrodit. Žena v „zimě“ potřebuje klid. Její tolerance ke stresu a tlaku je minimální. Pokud je na ni v tuhle chvíli vyvíjen nátlak, velmi rychle se vyčerpá nebo se stane podrážděnou.

Když si my ženy tuhle fázi opečujeme – a nikdo jiný to za nás neudělá, musíme začít u sebe a pak to teprve komunikovat okolí – zjistíme, že zima není špatná. Je to hluboká a nádherná součást cyklu. V zimě přicházejí inspirace a vhledy, které jindy neuslyšíš. Je to o tvém vnitřním světě, o nacházení toho plamene a světla hluboko uvnitř sebe. Dnešní svět sice oslavuje jen jaro a léto, tu evidentní krásu, ale stáří a smrt mají svou vlastní, hlubokou kvalitu, kterou musíme začít znovu ctít.

To mě přivádí k archetypu Stařeny. Když se podíváš na roli babiček v našem životě, jsou to lidé, se kterými je nám strašně dobře. Jen s nimi musíme mluvit úplně jinak. My jsme sice teď v tom plodném věku, v rozkvětu, ale to neznamená, že se od těch starších žen nemáme co učit.

Stoprocentně! A to v dnešní době strašně chybí. Tím, že žijeme v izolovaných nukleárních rodinách a už nesdílíme domovy s prarodiči, se kontakt s touhle moudrostí vytrácí. Staří lidé jsou často odsunutí na druhou kolej a téma smrti je u nás tabu. A je to skvělá paralela k tomu, jak se chováme k menstruačnímu cyklu.

Společnost se na to dívá negativně: „Ježíš, ona má zase PMS,“ nebo „No jo, už má zase krámy.“ Bereme to jako něco obtěžujícího, co je potřeba schovat nebo přečkat, místo abychom v tom viděli tu nezbytnou součást celku.

Je pravda, že dnes už skoro nemáme žádné „červené stany“ (prostory pro ženy v čase menstruace). Přitom jsme se nedávno bavily o ženských kruzích a říkaly jsme si, jak by bylo úžasné, kdyby v nich byly přítomny i babičky. Ale to se dnes v podstatě neděje.

Není to běžné, a to je právě ta věc, která v tradičních kmenech stále existuje. Tam žijí všichni dohromady – staří, mladí, malé děti – a fungují jako jedna celistvá jednotka. Naopak staří lidé jsou tam velice respektovaní a cenění právě pro svou moudrost a zkušenosti, které mladí lidé prostě ještě nemají a nemohou mít.

Přesně tak. Podcast Naucast vzniká pro kliniku Nau, která si zakládá na tom, že péče o ženu musí být celostní a holistická. A mně do té skládačky stále víc zapadá, že součástí tohoto přístupu je jednak ženská sounáležitost a jednak přijetí ženských kvalit takových, jaké jsou. Často slýcháme stereotypy, že si ženy jen lakují nehty a „drbou“, zatímco muži jsou ti, co koukají na Ligu mistrů s pivkem a v papučích. Jak vnímáš přijetí toho „ženství“ ty? A odráží se to třeba i na tvém vlastním zdraví?

Určitě, je to naprosto zásadní. Podle mě je k tomu klíčové pochopení, jak žena vlastně funguje. Už jsme o tom mluvily – jsme cyklické bytosti. Muž je mnohem více lineární, jeho prožívání je v průběhu měsíce stabilnější, ale u nás se to pořád mění. Musíme přijmout, že jsme emocionálnější, a kultivovat v sobě intimitu – ne nutně ve smyslu fyzickém, ale právě v tom emocionálním.

V dnešním světě jsou na ženy kladeny obrovské nároky. Je tu obrovský tlak na to, co by žena měla a neměla dělat, jak by měla vypadat a jak se chovat. Podle mě je nesmírně důležité, abychom nad tím přestaly takhle přemýšlet. Společnost je jen odrazem jednotlivců. Je na každé z nás, abychom jako ženy převzaly zodpovědnost za svůj vlastní „well-being“ a začaly odbourávat stereotypy, které jsme si přinesly z rodin nebo z kultury. Na to všechno se nabalují dogmata a přesvědčení o tom, co bychom měly splňovat. Mně osobně v životě nejvíc pomohlo přestat tohle řešit a naladit se na to, kdo skutečně jsem v té nejčistší, bytostné rovině.

Když jsme se narodily jako miminka, neměly jsme v sobě žádná tato přesvědčení. Neměly jsme ty myšlenkové konstrukty, které nám dnes říkají, kdo jsme, a na základě kterých jsme si vybudovaly svou identitu. A přesto jsme jako miminka žily! Naše prožívání bylo čisté. To je jasný důkaz, že bez naučené identity se dá žít.

Dnes je to o tom začít rozpoznávat tu rovinu mysli, která nám pořád něco předhazuje – kdo jsme, kdo nejsme a jací bychom měli být. Když se naučíme na tyto myšlenky nenaskakovat, což vyžaduje trénink, zůstane jen „čisté plátno“. Zůstane hluboká moudrost, intuice a instinkty, které k nám neustále mluví a říkají nám, co je pro nás správně. Často jsou sice pod nánosem přesvědčení, ale jsou tam. Ladit se na tuto hlubší vrstvu je esenciální pro ženy i pro muže. Pak spousta otázek odpadne, protože se dostaví pocit bezpečí, klidu a míru. A pokud tam ten klid není, v tomto prostoru velmi jasně ucítíš vedení k tomu, co je potřeba udělat, aby se vše vrátilo do přirozeného stavu.

To, co jsi řekla o té identitě a miminkách, mi hluboko zarezonovalo. Je pravda, že miminko nemá myslí vytvořenou identitu typu „já jsem miminko, nosím modré dupačky“. Má jen instinkty a pocity. „Hmm, bezpečí, maminka…“ Dokážeš se ty sama do toho stavu bez identity, kterou jsi si v životě vytvořila, reálně dostat?

Dokážu. Měla jsem v životě i období, kdy jsem v tom stavu spočívala delší dobu, třeba několik měsíců. Díky tomu vím, že to jde a že je to mnohem snazší a lepší život než v té omezené identitě. Identita nás totiž strašně limituje. Neříkám, že ji nepotřebujeme vůbec – když jdeš na letiště, vytáhneš pas a tam nějakou identitu máš. Ale já mluvím o tom vnitřním ladění se na přirozený stav bytí.

Ve chvíli, kdy jsi v tomto stavu, podle mě není možné být v depresi nebo úzkosti. Troufla bych si říct, že skoro 100 % našich problémů si vytváříme právě tady v hlavě.

Přesně tak. Člověk s něčím přijde a mysl mu na to hned odpoví, nebo rovnou položí další otázku. S tou naší identitou se vlastně sami zavíráme do klece, kterou jsme si sami postavili.

A navíc tomu sami věříme! Když uvěříš nějaké negativní myšlence, ona se pak může propsat i do fyzické reality. Můžeš z toho klidně i onemocnět.

V pátém díle Naucastu jsme s Lenkou Plechačkovou rozebíraly, jak se různé vzorce, které člověk během života nasbírá, propisují do těla a tvoří v něm různé ložiska a bloky. Je zajímavé, že různé kultury a školy pro to mají svá pojmenování, ale princip zůstává stejný.

Přesně tak. Třeba v ájurvédě se říká, že všechny nemoci vznikají z nesprávně použité mysli. Ve finále je to takhle jednoduché. Cesta k uzdravení pak spočívá v tom, že začneš rozpoznávat, kdy na ty myšlenky naskakuješ. Nic zvenčí tě totiž nemůže ovládat, dokud k tomu sama nedáš svolení. Problém je, že my už jsme v té „hypnóze“ tak hluboko, že ji považujeme za přirozený stav. Už jsme zapomněly, jaké to je být v tom původním nastavení. Ale stačí to jednou ochutnat, prožít ten moment čistého bytí, a hned bez pochybností víš: Aha, tohle je ono. Tohle je to jediné, co se po nás tady chce.

Ráda bych teď přemostila k tématu, které úzce souvisí se zdravím i intimitou. Setkala jsem se s tantrickým přístupem, který říká, že ženské společenství a dotek – i ten nesexuální – posiluje a znásobuje ženskou erotickou energii. Ženy se vzájemně vyživují už jen tím, že jsou spolu, češou si vlasy nebo si dají masáž. U mužů prý tohle „dosycování“ v rámci jejich mužského kruhu takhle nefunguje. Máš s touto energetickou výměnou zkušenost?

Určitě. Když se podíváš na mužský princip v jeho nejsurovější podobě, je to čisté vědomí – neprojevené, bez formy, bez začátku a konce. Ženský princip je naopak to projevené. Je to tvorba, život, příroda, která neustále kvete, rodí a obnovuje se. Žena je ztělesněním životní síly, což je v jádru i síla erotická.

My si tuhle sílu můžeme mezi sebou předávat a opečovávat ji skrze slova nebo dotek. Dochází k neustálé výměně. Mužská esence je v tomto smyslu „prázdná“ a žena je ta, která ji naplňuje. To neznamená, že je někdo víc nebo míň, jsou to komplementární protiklady. Ale právě proto si dva muži tuhle esenci mezi sebou takto nevymění – prázdnota s prázdnotou se prostě nemá čím nasytit.

Nedávno jsem viděla video, které mě zasáhlo. Miluji muže a nedokázala bych si bez nich svět představit, ale v tom videu se ptali žen, jestli by uměly žít ve světě bez mužů. Všechny řekly, že ano, že si to dokážou představit. Když se pak ptali mužů, jestli by chtěli žít ve světě bez žen, každý z nich odpověděl: „V žádném případě, to ses zbláznil?“

To je zajímavé! My jsme s kamarádkami jednou vtipkovaly, že až budeme staré a ovdovíme, koupíme si nějaký zámek, nastěhujeme se tam a budeme tam žít společně. Přišlo nám to jako skvělý plán.

Určitě by se vám tam žilo super! Já sice miluji objevovat mužský svět, ale dokážu si to představit i bez něj. Na druhou stranu vnímám kvality, které muži přinášejí. Ten obraz, kdy muž postaví dům a žena ho naplní životem a nadekoruje, je krásný.

Kdyby ten dům stavěla jen parta holek – kámošek, asi by to vypadalo… no, jinak. (smích)

Miluju pozorovat muže při práci, když něco budují. Je to nádherná esence. Pokud se ale ženy cítí tak, že si svět bez mužů představit umí, možná je to tím, že se jako společnost k přírodě ani k ženám nechováme hezky.

To vůbec! Bere se to jako samozřejmost. Viděla jsem statistiky, jak nevýhodně na tom ženy finančně i společensky jsou, přestože 100 % populace se narodilo matkám. Bylo mi z toho smutno. Navíc mám pocit, že i samotné ženy jsou k těm ženským kvalitám někdy ostré a zesměšňují je.

Je tu obrovský tlak na výkon a produktivitu. Chceme vytěžit co nejvíc, být nejrychlejší a nejlepší. Je to úplně stejné, jako se chováme k Zemi. Chceme jen dolovat a nic nevracet. To je přístup pubertálního dítěte, ne zralé společnosti. Pokud já jako žena budu neustále vytěžovat své tělo pro maximální výkon, dřív nebo později přijde breakdown. Nemoc, vyhoření, cokoliv, co mě zastaví. Pokud chceme něco změnit v kolektivu, musíme se nejdřív podívat na sebe: Kde já sama vytěžuji sebe? Kde nerespektuji své hranice a jdu přes svou kapacitu? My ženy jsme v tomhle bohužel expertky.

Čas se nám krátí. Vzpomněla jsem si na tvoje video, které pro mě bylo velkým „aha momentem“. Mluvila jsi o tom, že často čekáme na prince na bílém koni nebo na to, až si společnost všimne, co potřebujeme. Ale pokud si to nedáme samy, nikdo jiný to za nás neudělá. To považuju za krásnou radu pro všechny ženy. Ty sama máš malou dceru – co bys poradila do života jí?

Poradila bych jí, aby neztratila svou esenci čistého bytí, kterou má teď jako dítě. Máme tendenci ji zapomínat pod nánosem toho, co na nás nalepí rodiče, škola a společnost. Přála bych jí, aby dokázala tyhle nástrahy rozpoznat a zachovala si tu vnitřní kompletnost.

Podle mě jsme my lidé mostem mezi zvířecím světem (tou hrubou hmotou a instinkty) a božstvím. Měli bychom skrze sebe nechat to božské proudit a neplést do toho tolik svou identitu a osobnost. Kdykoliv jsem ve svém životě dokázala svou identitu „odložit“, všechno se vyřešilo tím nejlepším možným způsobem pro mě i pro všechny ostatní. Takže bych jí poradila: Zůstaň v tom, v čem jsi teď, a užívej si tu jízdu, protože to strašně rychle uteče.

To je krásné. Že když dáme svou identitu jako obětinu na oltář božství, uctíváme tím to vyšší v nás. Muno, moc ti děkuji. Uteklo to jako voda, byla to skvělá jízda. Přeji nám všem, aby naše ženská přátelství jen vzkvétala.

Taky si to moc přeji, pak je totiž všechno mnohem jednodušší.