Proč se chceme uzdravit, pokud nehodláme nic měnit na způsobu života, který nás k nemoci dovedl? Terapeut Petr Vlček v hlubokém rozhovoru otevírá témata, před kterými často zavíráme oči. Odhaluje, proč je vnější léčba bez vnitřního posunu jen „kosmetickou úpravou“ a jakou roli v našem zdraví hrají staré rodinné křivdy, nevyřčená traumata z dětství i rozdíl mezi pocitem viny a přijetím odpovědnosti. Nechte se pozvat do fascinujícího světa psychosomatiky, kde se neplodnost, gynekologické obtíže i chronické nemoci stávají zrcadlem naší ženskosti, mužství a schopnosti žít v bezpodmínečném „stavu lásky“. Rozhovor, který vás naučí vnímat „oranžové kontrolky“ vašeho těla dříve, než se rozhoří červený ohňostroj krizové situace.

V desáté epizodě NAUcastu, dostupném na Spotify, Apple Podcasts a YouTube, jsme o ženském zdraví mluvili po delší době opět s mužem, konkrétně s Petrem Vlčkem, reflexním terapeutem, který se věnuje i systemickým konstelacím. Pozvala jsem si ho, abychom si popovídali o vnitřních procesech, které souvisejí s ženskými tématy a zdravím. Péťa nám také vypráví, co ho přivedlo k tomu, čemu se věnuje, proč uvažuje tak, jak uvažuje, a proč s klienty a klientkami pracuje právě tímto způsobem. Péťo, vítám tě tu.

Ahoj, zdravím vás všechny.

Jak se máš?

Výborně, děkuju za optání.

Ráda bych se v úvodu zeptala na jednu věc. Už mimo záznam jsme mluvili o tom, jak se zajímavým způsobem protnuly tvé cesty s doktorem Karlem Fouskem. Máš vlastně velmi zajímavý příběh o tom, jak ses dostal ke spolupráci s jeho klinikou.

Nevím, jestli je vyloženě zajímavý, ale pan doktor Fousek se u mě prostě jednoho dne objevil na reflexní terapii. Upřímně už si nepamatuji, co přesně jsme tehdy řešili – zda nějaký zdravotní, mentální nebo psychosomatický problém. Vždy mě potěší, když ke mně přijde vzdělaný člověk, a navíc lékař. Pociťuji v takových chvílích respekt, protože sám lékařské vzdělání nemám a vše dělám pouze skrze praxi.

Když už jsme si s Karlem tykali a on u mě byl poněkolikáté, oznámil mi hned v úvodu: „Končím s klasickou gynekologií.“ Trochu mě to šokovalo a ptal jsem se, co se děje a co hodlá dělat dál. Odpověděl, že založí úplně jinou kliniku na alternativních základech. Když jsem se zajímal, co ho k tomu vedlo, řekl mi: „Ty.“

Byl jsem z toho v šoku, nevěděl jsem, že to na něj bude mít takový dopad. Něco ho zkrátka naťuklo. Nemyslím si, že je to čistě moje zásluha, že ta klinika vznikla, ale bylo to velmi zajímavé setkání. Dnes určitým způsobem spolupracujeme – Karel za mnou občas někoho pošle a já zase posílám klienty na kliniku, pokud potřebují odbornější lékařské záležitosti.

Z toho příběhu to skoro zní, jako by reflexní terapie dělala zázraky.

Zázraky na počkání určitě ne. Pokud někdo neví, co reflexní terapie obnáší: rozumí se jí stimulace bodů na chodidlech, které mají vliv na fyziologii člověka. Pomocí nich lze diagnostikovat i „opravovat“ tělo. Není to žádná zázračná metoda, jde spíše o to člověka správně nakopnout.

To nejdůležitější a nejzajímavější na reflexní terapii je, že do člověka nic zvenčí nepřidáváme – žádné léky, homeopatika ani bylinky. Dáváme pouze impuls tělu, aby se začalo opravovat samo, což je to nejlepší, co se může stát. Pomyslně mačkáme knoflíky, které spouštějí mechanismy, díky nimž si tělo uvědomí, co potřebuje udělat.

Vracím tím ten pomyslný míč zpět k člověku. Není to o tom jít k lékaři a říct: „Tady jsem něco pokazil, dejte mi prášky a spravte to.“ Tělo má úžasnou schopnost samoopravy, jen mu musíme říct, jak na to. Je to nejrychlejší, nejpřirozenější a možná i nejlevnější způsob, jak se vrátit ke zdroji.

Tím nechci říct, že celá medicína je špatně. Když si zlomím nohu nebo jsem těžce nemocný v pokročilém stádiu, lékařskou péči samozřejmě potřebuji. Reflexní terapie neříká, že už nepotřebujete lékaře. Je to jedna z forem pomoci, která však dokáže velmi efektivně pomoci i v akutních stavech, kdy člověka něco bolí.

Napadá mě v souvislosti se západní medicínou jedna častá výtka – že řeší spíše následky než příčiny. To je samozřejmě téma na dlouhou diskusi, ale jak je to u reflexní terapie?

Celá celostní medicína je zaměřená na hledání příčiny problému. S nadsázkou klientům říkám: „Když najdeme příčinu, zbytek už je hračka.“ Musíme jít po řetězci příčin co nejhlouběji a najít ten původní moment, kdy se to pokazilo.

Často se říká, že všechny nemoci začínají v hlavě. Psychika je vždy rychlejší a zpětně ovlivňuje celý náš tělesný systém. V rámci psychosomatiky tedy hledáme příčiny v mysli a tam je třeba je opravit. Čím hlouběji do systému zasáhneme, tím spíše se může celý řetězec napravit.

Znovu ale opakuji – někdy to už samo nejde. Pokud za mnou přijde někdo v pokročilém stádiu rakoviny a čeká zázrak, musím mu říct, že v tuhle chvíli je nezbytná operace nebo chemoterapie. Ale i v takovém případě je dobré zpětně hledat, co a kde se stalo, protože víme, že potíže se mohou opakovat.

Jednou za mnou přišla paní s rakovinou a ptala se, zda jí mohu pomoci. Zeptal jsem se jí: „A proč se chcete uzdravit?“ Koukala na mě překvapeně a odpověděla: „No, protože chci žít.“ Řekl jsem jí, že to je sice hezké, ale samo o sobě je to málo. „Vy chcete žít úplně stejně jako předtím? Jenže právě to, jak jste žila, vás dotlačilo až sem. Vy musíte něco změnit.“ Nejdůležitější není jen přežít, ale změnit kvalitu života, aby se člověk nedostal znovu do stejného bodu. V tom je ten zásadní rozdíl.

To dává velký smysl, ale zároveň se to velmi těžko poslouchá. Člověk si na svůj život zvykne a často máme problém přijmout fakt, že bez změny se nic nestane. Mám pro to velké pochopení, ale jsem ráda, že to zmiňuješ. Pokud se na těle projeví nemoc, dává mi logiku, že to, jak jsem žila předtím, vyžaduje revizi, aby se situace neopakovala.

Přesně tak. Chceme, aby nás to nebolelo, aby nemoc odešla a lékaři to nějak vyřešili. Pokud ale neproběhne vnitřní změna, je ta vnější pouze kosmetická. Vyřešíme následek, nasadíme chemii a pošleme vás domů s tím, že jste zdraví. Ale bez vnitřního posunu se na hlubší úrovni nic nestane. Je to jako v partnerství – chceme, aby se změnil ten druhý, ale sami nic měnit nechceme. Tak se ale nikam nedostaneme. Je to začarovaný kruh. Chceme změnu života, ale odmítáme začít u sebe.

Napadá mě, že čím větší je ten „průšvih“, který musíme hasit, tím větší je i ochota něco změnit.

To je zajímavý postřeh, ale vidím v tom i určité neštěstí. Když je člověk v krizi, je ochotný udělat cokoliv, jen aby se z toho dostal. Pracujeme spolu, on má radost, že se stav zlepšuje a nastává relativní klid. Jenže v momentě, kdy po něm chci další kroky k trvalé změně, takoví lidé často zmizí. Jakmile pomine tlak situace, mají pocit, že už je vše v pořádku, a vrátí se ke starým kolejím. To je strašná chyba.

V presu jsme schopni velkých věcí, ale jakmile si vydechneme, všechno úsilí často opadne a přestaneme na sobě pracovat. Krize je vynikající příležitost k posunu, i když je riskantní dovést to až do kritického stavu nemoci. Nemoc nám dává šanci a ukazuje nám: „Tudy jít nemůžeš, musíš to změnit.“ Vlastně nás k té změně donutí.

S nadsázkou se dá říct, že je to požehnání. Jako by nám Pán Bůh říkal: „Nechoď tam podruhé, nechoď tam potřetí…“ a když neposloucháme, přijde pohlavek. Nemoc není to, co je špatně – nemoc je jen obrazem toho, že my děláme něco špatně vevnitř.

Často slýchávám: „Ta paní byla tak milá, hodná a laskavá, pro všechny by se rozdala. Jak to, že má rakovinu? To je nespravedlivé!“ Ale ono to není nespravedlivé, je to přirozené. Pokud se ta paní jen rozdávala, až v ní nic nezbylo, něco bylo v jejím přístupu k sobě samé špatně.

Rozumím tomu pohledu okolí, které s takovým člověkem sympatizuje. Sama jsem zažila životní krizi, kdy jsem ignorovala malé varovné „frčky“. Pak přišly větší varování a nakonec brutální karambol, který už nešlo přehlédnout. Když jsem tu změnu neudělala sama, byla jsem do ní vhozena okolnostmi. Byla to pro mě zásadní zkušenost, která změnila moji ostražitost vůči těm malým náznakům. Člověk má v běžném provozu tendenci zapomínat na údržbu těla a ignorovat oranžové kontrolky, dokud nezačne svítit červený ohňostroj. To známe asi všichni.

Přesně tak. Jedna paní mi jednou řekla: „Já bych potřebovala, aby mě to moje tělo poslouchalo.“ A já se jí zeptal: „To je hezké, a posloucháte vy svoje tělo?“

A co ti na to ta paní řekla?

Myslím, že se hodně zamyslela. Doufám, že si z toho i něco vzala, nejen o tom přemýšlela. Podívejme se na to ještě z jiného úhlu. Často mluvíme o závislostech, ale já si nemyslím, že ty nejhorší jsou alkohol, drogy, cigarety, sex nebo workoholismus. Podle mě je tou největší závislostí naše lpění na myšlenkových strukturách. Vytvoříme si v hlavě nějaký řád, systém pravidel a z těchto struktur pak nedokážeme vystoupit.

Uvedu příklad. Byl u mě pán s recidivou rakoviny tlustého střeva. V psychosomatice tlusté střevo úzce souvisí s prožívanou křivdou. Pán nebyl příliš otevřený, byl spíše naštvaný, že je pořád nemocný. Zeptal jsem se ho přímo: „Máte v sobě nějakou křivdu?“ Nejdříve tvrdil, že vůbec ne. Když jsem se ale ptal dál, vypadlo z něj, že jeho bratr zdědil rodinný majetek, který on nedostal. Považoval to za obrovskou nespravedlnost.

Řekl jsem mu: „Tuhle křivdu v sobě nosíte a vaše tělo se jí nemůže zbavit. Měl byste odpustit.“ On se na mě podíval a řekl: „Nikdy.“ Pán možná raději zemře, než aby to změnil a bratrovi odpustil. A když už mluvíme o tom tlustém střevě – čeština je v tomto někdy trefná až vulgární. Omlouvám se, ale v tomhle případě platí: „Vyser se na to.“ Nedržte to v sobě, je to pro tělo toxické.

Rozumím. Na druhou stranu mi přijde fascinující, že ten pán v tom má tak jasno – raději zemře, než by ustoupil. Odpuštění je obecně téma, kde jsme mistři v klamání sebe sama. Často si myslíme, že jsme odpustili, ale ve skutečnosti to v sobě stále držíme a ono se to jen přetaví do něčeho jiného.

Ano, Bert Hellinger, tvůrce systemických konstelací, říká k odpuštění zajímavou věc: „Vykašlete se na odpuštění.“ Lidi to šokuje, protože se všude učí, že musíme odpouštět. On ale vysvětluje, že často odpouští jen naše ego. Stavíme se do pozice: „Já jsem ten dobrý, ty jsi ten špatný, ten ‚hajzl‘, a já ti ze své morální výše odpouštím.“

Hellinger místo toho říká: „Přijměte odpovědnost za to, že jste se do tohoto procesu dostali.“ Vezměme si partnerskou krizi. Paní si stěžuje, že si manžel našel někoho mladšího a šikovnějšího. Ptám se jí na příčinu. Možná se příliš upnula na děti a on ji přestal zajímat. Možná se chtěl sblížit, ale ona byla unavená, na sex nebyl čas ani chuť. Muž to zkusí několikrát, a když narazí na nezájem, uzavře se.

My muži jsme v tomto mnohem uzavřenější než ženy. Když nás něco zraňuje, přestaneme komunikovat. Ženy pak říkají: „On se mnou nemluví.“ Jenže rozmluvit muže vyžaduje obrovskou důvěru. Úplně nejhorší je, když se muž ženě svěří a ona to po půl roce vytáhne jako zbraň v hádce. V tu chvíli muž ví, že už se jí nikdy znovu nesvěří.

Jak to vnímáš ve své praxi? Jsou ženy otevřenější?

Když to zprůměruji, 80 % mých klientů jsou ženy. Jsou mnohem otevřenější. Muži přijdou většinou jen tehdy, když je k tomu partnerka dotlačí. Když se jich pak ptá, co jim Vlček říkal, odpoví: „Nic.“ A proč mu to neřekl? „Protože je to cizí chlap.“

Ženy mají také velkou motivaci ke změně, kterou je často dítě. Volají mi: „Mám nemocné dítě, mohl byste mu pomoct?“ Já jim odpovídám: „Dítě nechte doma a přijďte vy.“ Do šesti let věku (někdy až do puberty) je nemoc dítěte zrcadlem rodičů. Musíme se podívat na to, co se děje u vás, protože dítě neonemocní jen tak samo od sebe. Ono to ještě ani „neumí“.

Četla jsem v knihách o všímavosti od Jana Bendy, že zárodky našich pozdějších problémů si neseme z období raného dětství, zhruba do sedmi let. Ty konkrétní případy, nad kterými jsem přemýšlela, skutečně souvisely s nejbližším okolím, tedy s rodiči. Tam vznikají vzorce, které se nám zapisují do hlavy. Vytahuješ při své práci z lidí i tato dětská zranění nebo traumata?

Ano, ať už tomu říkáme zranění nebo trauma. Laicky máme pocit, že trauma musí být něco strašného – úmrtí nebo těžký úraz. Ale pravdou je, že hluboké trauma může způsobit i jedna jediná věta.

Ta nejhorší věta, kterou může dítě od svého rodiče slyšet, je: „Kdyby ses raději nenarodil.“ To je strašné. Představte si padesátiletou paní, se kterou se při terapii dopracujeme k tomu, že když jí byly čtyři nebo pět let, tatínek jí řekl něco v tom smyslu, že si její maminku musel vzít jen kvůli ní. Co s tím má to dítě dělat?

I po padesáti letech to v tom člověku zůstává tak hluboko, že v dospělosti pláče. Má pocit, že sem nepatří, že si nic nezaslouží. Možná se z ní stane ona „matka Tereza“, která se chce všem rozdat, aby tu domnělou vinu vynahradila – a pak z toho onemocní. Stačí jedna taková věta.

Nebo jiný příklad: rodiče se rozvádějí a řeknou desetileté holčičce: „Koho máš raději? Mě, nebo maminku?“ To je děsivé. Jak si má vybrat? Pokud řekne jednoho, ublíží tomu druhému. Ať řekne cokoliv, někomu ublíží. To jsou traumata, která by rodiče měli znát a vědět, že tohle se dítěti prostě neříká.

Zrcadlí se tyto zážitky často ve tvé praxi?

Zhruba 95 % těchto traumatických „přepisů“, které negativně ovlivňují náš život, pochází právě z dětství. Já jsem hledal způsob, jak se k nim dostat, a nazval jsem to „reflexní terapie duše“. Přes fyzickou část těla a pomocí jednoduchých otázek a procesů se během velmi krátké doby dostáváme k emočnímu traumatu.

Když ho najdeme, řeknu tomu člověku: „Zůstaň v tom chvilku a uvědom si, co se stalo.“ Musí si tu bolest prožít znovu, ale tentokrát vědomě. Když to udělá, ten náboj často odejde. Celý řetězec příčin se může zbourat. Ta paní, která se pro všechny rozdávala, si najednou uvědomí: „Já to dělám jen kvůli pocitu viny, už to dělat nechci.“ To uvědomění bývá někdy neuvěřitelně rychlé.

Zaujalo mě téma viny. Jak s ní u lidí pracuješ?

Definoval bych to možná překvapivě: Vina je nedostatek odpovědnosti. Vina je sebedestruktivní myšlenkový a emoční pochod. Když něco provedu – třeba i banální věc, že něco rozbiju – mám dvě možnosti. Buď přijmu odpovědnost, uklidím to a koupím nové. To je konstruktivní přístup.

Nebo nad tím rozbitým předmětem začnu naříkat: „Já jsem úplný budižkničemu, raději mě zastřelte, nic neumím.“ To je pocit viny. Člověk se v něm utápí, nebo začne hledat viníka vně: „Kdo to sem postavil? Ty za to můžeš!“ Děláme to proto, abychom se vyhnuli vlastní odpovědnosti.

Stejné je to ve výchově. Když dítě něco rozbije, můžeme mu říct: „Nic se neděje, zameteme to, ale protože to něco stálo, zkrátím ti kapesné, abys viděl následky.“ To je pro dítě zvladatelná lekce z odpovědnosti. Ale můžeme ho i traumatizovat větami: „Podívej se, co jsi zase udělal, ty jsi tak nešikovný, co z tebe v životě bude?“ Tím v něm jen budujeme pocit viny.

To se pravděpodobně přenáší i do vztahů.

Přesně tak. V partnerském vztahu, který končí, je nejhorší se uviňovat nebo vinit druhého. Správné je říct: „Něco se nepovedlo. Já jsem mohl být takový a nebyl jsem, to je moje odpovědnost. Tys mohla udělat tohle a neudělala jsi, to je tvá odpovědnost.“

V konstelacích neřešíme odpuštění z pozice ega, ale uznání odpovědnosti. I to, že jsem si vybral špatnou partnerku, je moje odpovědnost. Byl jsem zamilovaný a měl jsem růžové brýle? Dobře mi tak, to je můj díl, který si nesu.

Uvedu ještě jeden příklad kolektivní odpovědnosti. Kdysi mi jedna paní říkala, jak je hrozné, že v Mexickém zálivu vytekla ropa a hynou tam ryby. Ptala se, jak je to možné. Zeptal jsem se jí: „A jezdíte autem?“ Odpověděla, že ano. „No a k tomu potřebujete benzín, ne?“ Vaše pohodlí a životní styl jsou součástí toho, proč se tam ta ropa těží. To není o vině, ale o uvědomění si své části odpovědnosti. Nehledejte viníka jen „tam venku“, ale uvědomte si souvislosti.

Často se setkávám s tím, že lidé mluví o vině, ale složka odpovědnosti tam úplně chybí. Potom ten pocit, který si v sobě nesou, postrádá skutečný obsah. Napadá mě to v souvislosti s psychosomatikou a ženským zdravím. Kam tě z pohledu psychosomatiky vedou témata jako neplodnost nebo různé gynekologické diagnózy?

Začnu od úplné podstaty. Domnívám se, že gynekologické nemoci a dysfunkce souvisejí velmi úzce s tématem ženství. Je to široký pojem a mohli bychom o něm mluvit hodiny. V dnešním světě jsme toto téma trochu opustili. Žena je společností někam vedena a každá kultura na ni klade jiné nároky – například v arabském světě je to zahalování, u nás zase velká svoboda, která ale postrádá jasný řád.

Žena je pod neustálým tlakem, který často způsobuje ztrátu její přirozené ženskosti. Musí chodit do práce, vydělávat peníze, pak přicházejí různá hnutí za práva a je to v podstatě neustálý boj. V tom všem se mi vytrácí podstata ženy. Původně je žena vnímána jako matka, nositelka nového života. Dnes je ale vnímána hlavně ekonomicky a společensky, což je v pořádku, ale ta původní tvořivá podstata se tím upozadila.

Neříkám, že by ženy měly zůstat doma a jen rodit, tak to nemyslím. Ale v ženě je tvořivost a schopnost kultivovat muže. Jste pro nás výzvou a motivací k životu. Znám mnoho mužů, kteří když zůstali sami, přestali fungovat. Bez ženy a dětí ztrácejí motivaci k činnosti a jen přežívají. Přál bych si, abychom se vědomě vrátili k těmto základům a k podstatě ženy i muže.

Uvedu příklad. Přijde za mnou pětatřicetiletá paní a říká: „S manželem se už několik let snažíme o dítě a nejde to. Prý se zabýváte psychosomatikou, můžete nám pomoci?“ Má základní otázka zní: „A proč chcete dítě?“

Většinou odpoví: „Protože už mi je pětatřicet a s manželem ho prostě chceme.“ Ptám se znovu: „Ale proč ho vlastně chcete?“ V tu chvíli na mě kouká a neví, na co se jí ptám. Bere to jako společenské zadání. Já bych si ale přál, aby dítě bylo výsledkem hluboké lásky a úcty dvou lidí. Mám osypky z výrazů jako „vyrábíme dítě“ nebo „snažíme se o dítě“.

Mnohem přirozenější je vědomé početí – kdy do onoho procesu dávám tolik lásky, že z ní přirozeně vznikne nový život. Dítě by mělo být odrazem hluboké vnitřní sounáležitosti.

Tady se dostáváme k otázce, co je to vlastně láska. Často je to jen zamilovanost, která časem přejde ve zvyk. Podle mého názoru láska není otázka vztahu, ale stavu.

Člověk musí být ve „stavu lásky“. Vztah je o sdílení mého stavu se stavem toho druhého. Rozdíl je v tom, že vztah má vždy nějaké podmínky, zatímco stav je bezpodmínečný. Jako když Buddha seděl 42 dní pod stromem – byl ve stavu lásky a blaženosti a bylo mu úplně jedno, jestli ho někdo vidí nebo jestli on někoho miluje. On tou láskou prostě byl. A k tomu bychom měli směřovat.

Zajímalo by mě, zda je běžný člověk vůbec schopen bezpodmínečné partnerské lásky. Většinou, když se o ní s lidmi bavím, objevuje se spíše v souvislosti s dětmi. Když jsi položil otázku, proč ta paní chce dítě, uvědomila jsem si, že v člověku je část, která po té bytosti vyloženě volá. Jako by ji miloval ještě předtím, než tu je. Mateřství a otcovství v nás otevírá dimenzi „stavu lásky“. U nenarozeného dítěte je to možná ještě vztah, ale po narození se z toho stává onen bezpodmínečný stav.

Asi 99 % lidí není schopno tento stav plně realizovat – možná s výjimkou buddhistických mnichů, a ani tam to není záruka. Je to ideál, ke kterému je ale dobré se alespoň přibližovat a uvažovat o něm.

U miminka jsme často zasaženi jeho čistým stavem, a proto nám je s ním tak dobře. Příroda to tak zařídila. Kdybychom k němu neměli tuhle bezpodmínečnou vazbu, asi by nepřežilo – vždyť křičí, smrdí a nenechá nás vyspat. (smích) Ale díky té lásce je to pro nás zvládnutelné.

Došel jsem k poznání, že zrození je pro dítě vlastně první velkou konfrontací se smrtí. V děloze má všechno – teplo, jídlo, bezpečí. Je to dokonalý stav. A najednou ho z tohoto prostředí někdo „vyrve“. Pro dítě je to pocit, jako by umíralo. V tu chvíli se spustí pud sebezáchovy a strach ze smrti. Proto křičí, chce jíst, volá matku. Všechny naše emoce v dospělosti mají kořen právě v tomto bodě – v potřebě přežít.

Ten pocit bezpečí z dělohy je tak silný, že se k němu nevědomky vracíme celý život. Vy ženy se do tohoto stavu můžete vrátit transformačně skrze vlastní těhotenství. My muži dělohu nemáme, a tak se tam symbolicky vracíme skrze vás. Není to jen romantika, je to hledání onoho ztraceného stavu splynutí a bezpodmínečné lásky, kterou jsme v děloze zažili.

Vztah muže a ženy je o tom, nakolik se žena dokáže otevřít a nakolik to muž dokáže přijmout. Vagina je posvátný prostor a žena by si měla velmi dobře rozmyslet, koho do něj pustí. Intimita není jen sex, je to hluboké mentální i fyzické otevření.

Někdy se říká, že žena nabízí sex, aby získala lásku, a muž nabízí lásku, aby získal sex. Ale pokud si žena váží sama sebe a své hodnoty, nemůže se jen tak „nabízet“. Měla by nejdříve vybudovat svou vlastní hodnotu a pak se rozhodnout, s kým ji bude sdílet. Muž by měl k tomuto spojení přistupovat s neuvěřitelnou pokorou. Pro mě osobně je víc než být milován to, že mi někdo dovolí, abych ho mohl milovat já. To je nejvíc.

Někdy lidi šokuji, když jim řeknu, že jejich obětování se pro druhé je vlastně sobectví. Takový ten syndrom Matky Terezy: „Já pro vás dělám první poslední, peču, uklízím, obětuji se, tak mě teď musíte mít rádi!“ To je špatně. Člověk se má v první řadě rád sám. „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Pokud se nemám rád já, nemám co dát.

Když někoho miluji, dělám to vlastně kvůli sobě, protože mě ten stav naplňuje a dělá mi radost. Mám přebytek lásky a ten sdílím.

To je pravda. V přítomnosti lidí, kteří jsou v tomto stavu vnitřního klidu a spokojenosti, nejsou potřeba slova. Člověk to prostě cítí. Náš čas se pomalu vyčerpal, i když jsme probrali jen zlomek toho, co by se dalo říct. Informace, které dnes zazněly, jsou velmi hluboké. Moc ti za ně děkuji.

Všechno, co mělo vyplout na povrch, vyplulo. Vždycky říkám, že i kdyby moje dvacetiletá praxe pomohla jen jednomu jedinému člověku, stalo by se za to. Často mi lidé po letech řeknou, že jim jedna moje věta změnila život, i když já už si ji nepamatuji. My terapeuti jsme vlastně jen svědky procesu, který se děje.

Pro mě je nejvíc inspirující to, že jsem mohl toho člověka chvíli doprovázet. Jsem vděčný za svůj život, za tuhle práci a za to, že jsme tu spolu mohli strávit čas. Pokud to někomu pomůže, je to ideální.