Našim nejnovějším tématem je vysoká citlivost. Podle ankety na našem Instagramu je to téma, které se týká mnoha z vás, a proto doufám, že v tomto rozhovoru najdete užitečné podněty. Rozhovor byl původně publikován jako součást našeho podcastového seriálu NAUcast. Najdete ho na platformách Spotify, Apple Podcasts i YouTube, takže pokud dáváte přednost mluvenému slovu nebo byste nás raději i viděli, můžete si epizodu pustit přímo na těchto kanálech.

Ráda bych přivítala naši hostku, psycholožku Veroniku Macurovou, která je členkou týmu kliniky Nau – kliniky holistické gynekologie, pro kterou NAUcast vzniká. Veronika zároveň působí jako školní psycholožka. Vítej, Veroniko.

Ahoj, děkuji za pozvání.

Na úvod bych ráda zmínila, že Veroniku a její osobní cestu významně ovlivnila sedmiletá zkušenost z Indie, kde pravidelně navštěvovala ášrám. Veroniko, jak tato zkušenost ovlivnila tvou praxi s klientkami a tvůj celkový pohled na lidskou psychiku?

Určitě mě to ovlivnilo zásadně – už jen tím, co jsem tam získala, respektive co jsem tam zanechala. V Indii jsem odložila věci, které mě dlouhá léta trápily. Mohla bych to popsat jako těžký batoh na zádech nebo kámen v žaludku; takový ten nepříjemný pocit, který máte neustále na pozadí jakéhokoliv prožitku, zkušenosti nebo rozhovoru.

V Indii se stalo, že tato zátěž, kterou jsem si celoživotně nesla, natrvalo odešla. Byla to výslednice dlouholeté a intenzivní práce na sobě, která mi umožnila nastartovat další fázi života. Začala jsem vnímat sebe i lidi kolem úplně jinak – bez filtrů starých zranění a bolestí.

Z této pozice teď pracuji s lidmi. Když mluvím s klientkou na klinice, jsem uvnitř úplně prázdná. Sedím, vnímám tu ženu a naslouchám jí, aniž by mi hlavou běhaly myšlenky nebo analýzy. Nevytvářím si vnitřní koncepty ani diagnózy, ale jsem zcela otevřená tomu, co mnou proplouvá. To mě naučila právě Indie – dokázat se odosobnit tak, že tam Veronika jako psycholožka zároveň je i není. Odložením vlastních bolestí vnímám lidi s mnohem menším zkreslením. Méně si vztahuji jejich problémy na sebe a méně je posuzuji na základě své vlastní zkušenosti.

Takže tvá psychologická praxe se rozvinula až po této zkušenosti v Indii?

Vlastně ano, byla to výslednice. Do Indie jsem jezdila sedm let velmi intenzivně, několikrát do roka jsem tam trávila měsíce v tichu, ponořená do práce na sobě. Zažila jsem týdny, kdy jsem nepromluvila ani slovo, neměla jsem telefon ani knihy.

Po těch sedmi letech jsem se rozhodla pro jinou cestu. Přestala jsem tam jezdit, odstěhovala jsem se z Londýna zpět do České republiky, potkala jsem manžela, otěhotněla a začala studovat psychologii. To vše bylo vyústěním transformace, kterou jsem prošla.

Jak se tedy díváš na vysokou citlivost z pohledu psychologa i jako spirituálně založený člověk?

Vysokou citlivost vnímám jako dar nebo jako platformu pro rozvoj životní moudrosti. Člověka to přirozeně vede k větší hloubce vnímání života i druhých lidí. Všímáte si věcí, které jiní přehlížejí.

Zároveň však, pokud si s sebou neseme onen „batoh“ nezpracovaných křivd a vin, může být tato citlivost velkou zátěží. Kromě vlastních bolestí totiž nasáváme i bolesti okolního světa. Často je pak náročné rozeznat, co je „moje“ a co „tvoje“ – zda se necítím dobře kvůli atmosféře v místnosti, nebo kvůli svému vlastnímu rozpoložení. Je to téma na velmi dlouhý rozhovor.

Setkáváš se ve své praxi často s vysoce citlivými lidmi?

Přímo na vysokou citlivost se nespecializuji. Spíše to vnímám tak, že jsou tito lidé vnímaví k sobě, k ostatním a ke spirituální dimenzi života. Pokud se na toto téma narazí, vnímám to jako dar určitého duchovního vhledu.

Ptala jsem se i proto, že dnešní doba je nesmírně zahlcující – sociální média, příval informací, davy lidí. Do jaké míry jsou lidé citliví na tyto podněty a do jaké míry je ta doba už objektivně tak náročná, že v ní nejde nebýt zahlcený?

Tady se dotýkáme rozdílu mezi opravdovou citlivostí a přecitlivělostí. Člověk zahlcený vlastními problémy bývá přecitlivělý – vnímá okolí a všechno na sebe nabaluje, ale otázkou je, nakolik je schopen skutečně vnímat to, co se děje kolem něj.

Shon, stres a čas u obrazovek k tomu přispívají. Každý, kdo se nezabývá vlastním seberozvojem, se může cítit přecitlivělý jednoduše proto, že je toho na něj moc. U vysoce citlivých lidí je to pak ještě intenzivnější. Jsme vlastně všichni svým způsobem přecitlivělí, a přitom extrémně necitliví vůči druhým. Je třeba si položit otázku: Projevuje se naše citlivost jako empatie a soucit, nebo je to jen přecitlivělost pramenící z toho, že nás něco zraňuje a vadí nám to? To jsou dvě rozdílné věci.

Mám pocit, že lidé mají dnes tendenci se samodiagnostikovat na základě knih. Přečtou si o nějakém pojmu, který na ně zdánlivě sedí, a udělají si z něj svou identitu. Jak lze u sebe skutečně rozpoznat vysokou citlivost?

Myslím si, že mnoho lidí, kteří si vysokou citlivost diagnostikují, ve skutečnosti takto citliví nejsou. Je klíčové rozlišovat mezi citlivostí a přecitlivělostí. Skutečná citlivost vůči světu a životu je dar, který nás vede k práci na sobě a k objevování toho, abychom v sobě začali objevovat hloubku toho, kým doopravdy jsme. Abychom začali přemýšlet nad smyslem života a naším posláním. Abychom si uvědomili, že život není jen o tom, co můžeme vidět, slyšet, nahmatat nebo ochutnat.

Je to vlastně určité volání naší duše a ducha. Volání k tomu, abychom se zastavili a přestali být tak zahlceni tou „májou“ – tedy iluzí, která nás obklopuje. Abychom začali vnímat život a sebe trochu jinak. Rozvíjet citlivost ke spiritualitě, která nás obklopuje a kterou do jisté míry sami jsme, vyžaduje obrovskou sebedisciplínu, práci na sobě a oddanost.

Věřím, že se rodí hodně lidí s potenciálem rozvinout svou citlivost až do stádia opravdového soucitu, moudrosti a životního vhledu. Ale ne každý to volání uslyší a ne každý v sobě najde sílu a odvahu se do toho skutečně ponořit. Člověk pak může sklouznout k tomu, že je tou citlivostí zahlcen, je přecitlivělý a začne hledat cesty, jak ji tlumit – například skrze drogy nebo podobné úniky. Pokud ale člověk svou citlivost přijme a začne s ní správně pracovat, nesmírně ho to rozvine a obohatí nejen jeho, ale i lidi kolem něj. Je to ovšem náročná cesta.

Tím jsi vlastně odpověděla na otázku, zda je vysoká citlivost dar, nebo prokletí.

Pro mě je to dar, ale zároveň je to zkouška – takový test zralosti dané duše. Záleží na tom, do jaké míry je člověk uvědomělý, zda v tom uvidí dar, nebo ono prokletí. Ale i v tom „prokletí“ se skrývá dar, protože vždy máme možnost to zvrátit. I kdyby procitnutí z našeho utrpení nastalo až v sedmdesáti nebo osmdesáti letech, pořád je tam potenciál obrátit to ve svůj prospěch. Nikdy není pozdě si to uvědomit a začít s tím něco dělat.

To zřejmě souvisí s naším nastavením – zda věci vnímáme jako dar, nebo prokletí podle toho, jestli jsou nám příjemné. Právě u vysoké citlivosti může být velmi náročné brát věci prostě tak, jak jsou.

Je to tak. Vysoce citlivý člověk má, ostatně jako my všichni, tendenci se před zraněním uzavřít a chránit se. Tady jde ale o to naučit se prožitku otevřít a nechat ho skrze sebe projít. Když klademe odpor, emoce se v nás uloží a zůstane tam. Když jí odpor neklademe, ta zkušenost námi jen projde.

To je to, co se snažím s ženami na klinice otevírat. Učím je, aby si začaly všímat toho, co se v nich děje při úplně běžných činnostech – když si s někým povídají, vaří, uklízí nebo jdou po ulici. Aby kromě pozornosti k vnějšímu světu vnímaly i to, co se děje v jejich těle. Jaké mají pocity v žaludku, v hrdle, co dělají jejich nohy, ruce, hlava? Jaké myšlenky jim běhají v mysli? Trénujeme přítomnost a prezenci ve vlastním těle.

Když takto trénujeme, snadněji detekujeme, že se nás něco dotklo, že nás něco zabolelo nebo rozčílilo. Pokud tomu pozornost nevěnujeme, neznamená to, že to tam není. Je to tam jako zloděj, kterého nevidíme; někam zaleze, schová se a nám je pak pořád tak nějak divně, aniž bychom věděli proč. Ale když si uvědomím: „Aha, mluvila jsem s manželem, on mi něco řekl a mě se to dotklo,“ tak si to zaregistruji. A až mám chvilku klidu, sednu si, vrátím se do té situace a pokusím se ten pocit znovu vyvolat a skutečně ho prožít. Tím se od něj osvobodím.

Tím „prožít“ myslím opravdu prožít, protože nejsme trénovaní snášet emocionální bolest. Fyzickou bolest snášíme mnohem lépe než tu emocionální, a tak od ní utíkáme – pustíme si film, někomu zavoláme, utečeme k práci nebo koníčkům. Druhou formou úniku je, že když už tu emoci prožíváme, začneme ji hned pojmenovávat: „Aha, teď prožívám vztek, teď jsem smutná.“ I to je forma úniku. Vyžaduje to trénink, učit se těmto věcem po malých krůčcích a hned s tím neseknout.

Mnoho lidí se přitom trénuje právě v tom popisování emocí a mnozí je dokonce ani pojmenovat neumí. Vnímáš to tedy jako dobrý první krok k tomu, abychom se postupně učili tyto vnitřní úniky nehledat?

Veronika Macurová: Určitě. Například ve škole učím děti emoce rozpoznávat a pojmenovávat, protože je to důležitá dovednost pro orientaci v sobě samém. Když člověk s sebeuvědoměním začíná, je vhodné si říct: „Tohle je vztek, tohle úzkost, tohle strach.“ Ale dál už bych nešla. Mnohem podstatnější je v těch emocích zůstávat a prožít je až do konce. V tom nám už ono nálepkování a pojmenovávání brání, protože je to ve skutečnosti forma úniku.

U citlivých lidí se možná zeptám úplně mimo, ale když vnímají tak velké množství podnětů, skrytých významů mezi řádky a zkrátka toho vnímají víc než „normální“ člověk, je tam také nějaká větší dynamika ve střídání emocí?

Určitě ano. Právě tito lidé by měli obzvlášť pracovat se svými emocemi a s tím, čemu říkám „emoční náboje“. Čím víc jich v sobě odbourají, tím jednodušší pro ně bude neztotožňovat se s emocemi ostatních lidí. Bude pro ně snazší udržet si odstup – uvědomit si: „Aha, teď vnímám toho druhého člověka, a toto prožívám já.“

I když v podstatě je to jedno. Pokud se naučí emoce prožívat tady a teď a pouštět je, nebudou je v sobě zadržovat a klást jim odpor. Často si totiž říkáme: „Tato emoce se mi líbí, tu si chci nechat co nejdéle,“ nebo naopak: „Tahle se mi nelíbí, pryč s ní, nechci být negativní, nechci cítit strach.“ Případně si namlouváme, že se vztekat nesmíme, že to není duchovní nebo se to pro holky nehodí. Je přirozené, že příjemné emoce vítáme a ty nepříjemné nechceme, ale je dobré se naučit s nimi být, i když nejsou příjemné.

Mám ještě jednu otázku k emocím. Jak si poradit s těmi dlouhotrvajícími, jako je například truchlení?

Dát jim prostor. Truchlení je proces. Hodně v něm záleží i na tom, zda je člověk věřící, nebo ne – to je důležitý aspekt. U truchlení bych nic neuspěchávala, chce to čas. Pokud člověk vědomě zůstává se svými emocemi a odžívá je, jak nejlépe dovede, bude to postupně jednodušší. Nakonec dojde do fáze, kdy mu ten člověk v určitých situacích sice bude chybět a bude mu smutno, ale už to nebude ten „plačtivý“ pocit, kterého se nelze zbavit.

Pokud se nám nepříjemné emoce neustále vrací, bývá to většinou tím, že jsou nabalené na nějaký nezpracovaný emocionální náboj z minulosti. Jsou to zkušenosti a prožitky, které jsme tehdy neprožili úplně, a ony se teď snaží upoutat naši pozornost. Chtějí být „vybité“, aby mohly odejít a být svobodné. Proto nás mnohdy rozčílí i věci, které by nás normálně neštvaly. Je na ně nabalená koule staré energie, která dodává prožitku sílu. Jakmile se k té kouli dostaneme a rozpustíme ji, daná situace nás přestane rozčilovat úplně, nebo jen minimálně. To je dobrý ukazatel pro lidi, kteří chtějí rozpouštět svou minulost: „Aha, věci, které mě dříve bolely, už mě nezasahují. Jsem na správné cestě.“

Veroniko, oprav mě, pokud se mýlím, ale mám pocit, že u vysoce citlivých lidí se právě ty vrstvy emocí a ty „koule“ nabalují mnohem víc. Že tím, jak toho do sebe víc nasávají, ty jejich pancíře rostou rychleji a práce na jejich rozpuštění je pak náročnější.

Dobrá zpráva je, že těch skutečně kořenových nábojů je jen pár. Stačí se dostat k jádru. Na něj je sice navázáno spoustu dalších malých kuliček a nábojů, ale jakmile rozpustíte ten hlavní, zbytek sítě odpadne. Není to tedy nekonečná, šílená práce. Je to náročné, to nepopírám, ale pancířů není nekonečno.

Další věc je, že čím větší je citlivost, tím větší je sice bolest a zranění, ale zároveň se ten člověk může dostat do mnohem větších výšek a hloubek. To by měl být ten hnací motor: „Ano, bolí to, ale stojí to za to.“ Ta moudrost, vhled, soucit a láska, kterých budu schopen, za tu intenzitu stojí. Většina lidí touží po lásce, spojení a moudrosti – a citliví lidé k tomu mají obrovský potenciál. Chce to jen odvahu.

Je ale možné, že se člověk, který je citlivý, před těmi velkými emocemi úmyslně zavírá?

Tady je klíčové, aby člověk získal první dobrou zkušenost s rozpuštěním nějaké emoce. Mohu to popsat na svém příkladu. Dlouho jsem nedokázala truchlit po smrti své matky. Roky jsem se trápila, plakala a nemohla se toho zbavit. Až jednoho dne v Indii, po rozhovoru s mou průvodkyní, jsem začala plakat jinak. Byl to opravdový pláč.

Předtím jsem se jen litovala. Byla jsem ta „chudinka“, které umřela maminka a ona je tu teď sama. Rýpala jsem se v té bolesti a vyžívala se v tom, jak to bolí, ale nechtěla jsem jít do té opravdové bolesti pod tím. Když se mi to pak povedlo, netrvalo to dlouho. Pláč byl intenzivní, ale pak se vše uvolnilo a zavládl obrovský klid. To byla klíčová zkušenost. Zjistila jsem, že to jde a že se nemám čeho bát. Strach z bolesti je totiž mnohem horší než bolest samotná. Strach prožít vztek, zařvat si a vyjádřit ho třeba vůči rodičům je blokující, ale prožít ho bezpečně je osvobozující. Přála bych všem lidem na cestě sebepoznání tuto zkušenost – poznat, že to není tak hrozné, ale naopak vlastně velmi jednoduché.

Jak tedy může vypadat rozpouštění emocí v praxi?

V praxi to vypadá tak, že se do toho prožitku musíte v uvozovkách trochu přinutit jít. Může se stát, že se vám nejdříve vrátí nějaká vzpomínka, obraz, příběh nebo zaslechnete určité věty. K tomu se pak připojí tělesný pocit. Nemusí to být hned emoce – může to být divný pocit v noze, stažený sval nebo tlak v žaludku. Vůbec to nemusí mít podobu emoce, klidně může jít o čistě tělesný projev.

V takové chvíli je důležité se uvolnit, uklidnit a začít se do toho čím dál víc ponořovat. Ideální je nechat tělo dělat, co potřebuje. Pomáhá, když se tělo začne různě kroutit, nebo když cítíte potřebu vydávat zvuky či se jinak projevovat. Je dobré se toho neleknout a dát procesu volný průběh.

To si myslím, že jsme jako společnost kolektivně zapomněli. Na jedné straně se mluví o tom, že máme dát prostor tomu, co potřebujeme, ale na druhé straně se bojíme, že svými vnitřními procesy budeme obtěžovat ostatní.

Jistě, když jste v místnosti plné lidí, je to jiné, ale pokud máte prostor doma, velmi to doporučuji. Může se stát, že ten prožitek nad vámi úplně převezme kontrolu. Pak je důležité se odevzdat a pustit to. Tady vycházím ze své vlastní spirituální praxe – člověk se odevzdá do náruče Boží, do Boží milosti, která nad procesem převezme kontrolu a dokončí uzdravení. To, že proces proběhl celý, poznáme podle obrovského vnitřního uvolnění, klidu nebo ticha. Někdy se dostaví i radost, která může být až extatická. Ten prožitek má svůj jasný konec a nezůstává po něm žádná pachuť.

Máš k Bohu nějaké konkrétní prosby, když prožíváš něco, co bys chtěla rozpustit?

Rozhodně. Hodně pomáhá vizualizace, že tu bolest, problém nebo situaci odevzdávám Bohu, svému vyššímu Já nebo Kristu – já osobně se vztahuji právě ke Kristu. Také pomáhá představa laskavé a vřelé Boží náruče, do které se mohu zcela odevzdat a ona mě tím prožitkem pronese. Pro lidi, kteří nejsou věřící, může být přijatelnější představa jakékoli laskavé, nesoucí náruče. Jsem zastáncem toho, že každý v sobě máme obrovskou léčivou sílu, která nás dokáže uzdravit, jen se k ní potřebujeme dostat a navázat s ní vztah.

Teď trochu odbočím. Chtěla jsem se zeptat na vysoce citlivé děti, protože s dětmi pracuješ. Jak u nich citlivost rozpoznat a jak je navigovat, aby ji vnímaly jako dar? Děti samozřejmě neuvažují jako my a neumím si představit, že bychom malému dítěti vysvětlovali „rozpouštění emocí“. Jak na to u nich?

Děti jsou velmi vnímavé, pokud jim ukážete cestu skrze příběh nebo vizualizaci. Ještě nemají takové zábrany jako dospělí. Nabízím jim například představu, že se mohou nechat obejmout nebo se nechat nést na obláčku – zkrátka vizualizaci adekvátní jejich věku. Když mají strachy, učíme se představovat si kolem sebe světelnou kouli, která je chrání. Děti za mnou pak často chodí a říkají, že to opravdu funguje.

U rodičů je to především o trpělivosti. Je dobré se zamyslet nad tím, že se mi takto citlivé dítě nenarodilo náhodou, a hledat způsoby, jak s tím pracovat. V dnešní době se u dětí citlivost často diagnostikuje jako různé poruchy, například poruchy autistického spektra, kde děti vnímají senzorické vjemy velmi zesíleně, ale jejich vnímání lidských emocí je naopak omezené. U skutečně vysoce senzitivních dětí je klíčem trpělivost.

Předpokládám, že je důležité i omezení vnějších, zahlcujících vlivů.

Ano, to platí u každého dítěte. Hodně záleží na tom, jaký k tomu má vztah rodič a jaký je jeho náhled na život a na svět. Nedá se to úplně generalizovat.

Takže je podstatné, kde leží ta hranice mezi přirozeností dítěte a problémem, který už vyžaduje diagnózu nebo léčbu. Je nějaký bod, kdy bys rodičům doporučila zpozornět?

To je velmi individuální. Děti, které jsou vysoce citlivé, bývají často také velmi moudré. Uvědomují si, proč jsou takové, a učí se s tím pracovat. Nebrala bych jim jejich vlastní sílu. Pokud ale vidím, že dítěti vadí delší pobyt v davu lidí nebo návštěva nákupních center, snažím se to přirozeně omezit. Podobně je to i s přítomností některých lidí z rodiny. Citlivé děti vnímají, když někdo něco jiného říká a něco jiného cítí, jsou na to velmi vnímavé. V takovém případě je dobré kontakt minimalizovat, dokud dítě s pomocí rodiče nezíská větší odolnost.

Takže se citlivost projevuje například jako plačtivost? Souvisí to spolu?

Může to spolu souviset, protože dítě je velmi napojené na své rodiče a vnímá jejich emoce. To se týká všech dětí, nejen těch vysoce citlivých. Děti do určitého věku nerozumí logickým zdůvodněním; podstatné jsou pro ně emoce a to, co skutečně děláme. Mnohdy se to v nich nasbírá, pak přijde drobný podnět a ony to potřebují dostat ven. Pak mohou být nějakou dobu plačtivé.

Když se to stane jednou za čas, vidíme, že se to v nich nastřádalo. Dítě pak pláče třeba kvůli ztracenému plyšákovi, ale my víme, že ten plyšák je jen záminka k ventilaci emocí. Pokud by však dítě plakalo denně, tam už je namístě zjišťovat příčinu. U dětí je to ale vždy hodně o rodičích a o prostředí, které je obklopuje.

Veroniko, chtěla bych přemostit k oblasti těla. S čím se na tebe obracejí klientky přímo na klinice Nau? Vnímáš nějaké propojení mezi citlivostí a ženským zdravím, ať už po fyzické stránce, nebo v souvislosti s gynekologickými diagnózami?

Nechtěla bych se pouštět do spekulací, protože je to velmi složitá oblast. Každopádně platí, že pokud je člověk vysoce citlivý, vnímavý a zranitelný, mohou se tato zranění v těle různě ukládat a vytvářet v něm určitá ložiska. Pokud je žena zraňována ve své ženskosti, například muži, může se to projevit i gynekologickými potížemi.

Nechtěla bych to však generalizovat. Říct: „Máš gynekologické potíže, protože máš problém se svým ženstvím,“ mi přijde extrémně zraňující. Vidím to i u svých klientek. Přicházejí s bolestí a pocitem, že nejsou „dost ženské“. Nejenže se potýkají s tím, že nemohou otěhotnět nebo mají fyzické bolesti, ale ještě dostanou „naloženo“, že si za to mohou svým postojem k ženskosti. Proto se těmto přímým spojitostem vyhýbám.

Rozumím. A když se na to podíváme z opačné strany – pokud se člověk naučí přijímat své emoce a stane se vůči nim „průchozím“, jaký to má vliv na fyzické zdraví a celkový pocit v těle? Máš s tím osobní zkušenost?

Určitě. Mám desetiletou dceru, která se mi narodila v mých 42 letech. Tomu předcházela dvě zamlklá těhotenství. Prožila jsem si tedy období, kdy jsem po dítěti toužila a nemohla ho mít. Věřím, že právě má duchovní praxe a to, že jsem se stala „propustnou“ a dokázala pouštět stará zranění, mi pomohlo k tomu, že jsem nakonec přirozenou cestou otěhotněla a porodila.

Samozřejmě, jak se zpívá v jedné písničce: „My nevíme, jaký s námi má plán.“ U jednotlivých onemocnění nemůžeme s jistotou vědět, co jimi získáváme a kam nás mají v našem sebepoznání zavést.

Toto téma jsme načali už s Karlem Fouskem v první epizodě. Je velmi zajímavé vnímat nemoc jako formu zkušenosti, byť často extrémně bolestivou, kterou bychom si vědomě nikdy nevybrali. Ale ve výsledku nás může naučit velké pokoře.

Přesně tak.

Chtěla bych se zeptat na tvou práci. Když k tobě přijde někdo vysoce citlivý, kdo ještě neví, jak se svou citlivostí naložit, a ptá se, jak to celé přežít – co na takové lidi funguje? Je to spíše jemná práce, nebo jim věci servíruješ na rovinu?

To nelze říct jednoznačně, každá klientka je jiná. Můj přístup vychází z toho, s čím přichází a co to ve mně vyvolává. Nedávno jsem například hovořila se ženou, která už byla připravená se do sebe ponořit. Byla ve stavu: „Už toho mám dost, nechci dál trpět, chci být svobodná.“ Tam jsme se rovnou bavili o konkrétních krocích. Vlastně si ani nediagnostikuji, jestli je ten člověk citlivý, spíše vnímám, jak je otevřený práci na sobě.

Mířila jsem spíše na lidi, kteří pravdu „natvrdo“ slyšet nechtějí a mají tendenci reagovat defenzivně, když se dotkneš citlivého místa.

Ti většinou dlouho mluví o věcech na povrchu a já vnitřně cítím, že jsme se jádra tématu ještě nedotkli. Není to z jejich strany naschvál, ale teprve si budujeme vztah založený na důvěře. Možná mě hlouběji pustí až později. Říkám si ale, že člověk, který už na terapii přijde, je do jisté míry připravený, jinak by tam vůbec nebyl. Otázkou je jen to, co dovolí řešit. Četla jsem, že je vlastně relativně jedno, co se na terapii říká – důležité je to, co probíhá podprahově. Už jen samotný fakt, že tam člověk sedí, je součástí terapie.

Mám podobnou zkušenost. Už jen to rozhodnutí prozkoumat určité téma s odborníkem, který má odstup, nás donutí si věci zformulovat. Jít k terapeutovi je jiné než jít s kamarádkou na kávu, kde člověk vypráví všechno od Adama. Tím, že to musíte zformulovat pro odborníka, děláte velký kus sebeterapeutické práce.

Ano, je to tak.

Veroniko, náš čas se pomalu vyčerpává. Chtěla bych položit poslední otázku, kterou bych ráda věnovala posluchačům, kteří se mohou cítit „divní“ nebo nepochopení. To byla totiž nejčastější slova v anketě o vysoké citlivosti – lidé mají pocit, že jim ostatní nerozumí. Máš pro ně nějaký vzkaz? Pro ty, kteří se právě teď cítí být „příliš“?

Asi bych jim vzkázala, že je to dobře. Že mohou být vlastně rádi, protože je svět ještě nepřeválcoval natolik, aby necítili vůbec nic. To pomyslné brnění kolem sebe nemají tak tlusté, a toho by si měli vážit a svou citlivost dále rozvíjet.

Veroniko, moc ti děkuji za krásný rozhovor. Doufám, že si z dnešního povídání naši posluchači, citlivky i citlivci, vzali co nejvíc. Věřím, že po tomto rozhovoru alespoň pár lidí objevilo onen pozitivní rozměr daru vysoké citlivosti.

Také děkuji. Doufám, že ano.